Kázání na 3. neděli v mezidobí A • Iz 8, 23 – 9, 3 • Žl 26 (27) • 1 Kor 1, 10–13. 17 • Mt 4, 12–23
Lovit lidi. To asi nevnímáme jako nejšikovnější výraz. Zní to zvláštně, skrývá se v tom nebezpečí, které bychom mohli spojovat s manipulací nebo se sektami. Můžeme slyšet, že někdo loví zákazníky nebo klienty, o někom řekneme, že loví v kalných vodách, tedy zištně využívá neurovnaných nebo zmatených poměrů. Lovit peníze po kapsách nebo v kabelce může být neutrální, případně až legrační. Snažíme se lovit v paměti jména lidí, to mi třeba zrovna moc nejde, občas lovíme stanice na rádiu nebo televizi. Lovit ryby ale nepochybně znamená dravce a kořist, ulovit velkou rybu je pro rybáře, který se zdravě nají, dobrá zpráva, horší zpráva je to ale pro tu rybu. Když chceme někoho ulovit, můžeme k tomu použít volavku, a možná se nám v hlavě přehraje pár scén z nějakého filmu s drogovými dealery nebo prostitutkami, kde nakonec někdo sedne na vějičku. A co teprve lov voličů před volbami! Co si budeme povídat: lovení má spíš negativní konotace. Je to tedy dobrá metafora, ten rybolov, jak jej Ježíš po svých učednících, které v dnešním evangeliu povolává, chce?
V Palestině Ježíšovy doby by to asi takhle nechápali. Z archeologických nálezů z Galileje sice známe rybářské háčky, ale evangelia mnohem častěji popisují rybolov pomocí sítí – podobně jako je používají Petr, Ondřej a synové Zebedeovi v dnešním evangeliu. Ve starověku se často rybolov používal jako odkaz na přivedení lidí na novou úroveň vědomí, tedy to, že někoho, kdo je pod vodou, přivedete na břech, kde může dýchat a vidět slunce mnohem snáz. Velryba vám sice za přesun na pevninu nepoděkuje, ale lidi zřejmě ano (pokud nemají takovou tu chytrou věcičku na dýchání pod vodou, co používají jediové v Hvězdných válkách).
Možná trefnější pak bude ještě to, že Židé Ježíšovy doby také znali lépe než my starozákonní spisy, a tak lovení ryb jim možná rezonovalo s Jeremiášovým: Pošlu mnoho rybářů, praví Hospodin, aby je chytali (Jer 16,16). Jak to máme chápat? Kdybychom to chápali ve smyslu veršů, které následují, Ježíš tam hovoří o špatných a zlých lidech, a rybáři tak mají za úkol vyhledávat a ničit škůdce. Když se podíváme na to, co předchází (přivedu je zpět do jejich země, kterou jsem dal jejich předkům), pak obraz rybolovu vykresluje shromáždění při obnově zaslíbené země, až se exulanti navrátí z Babylóna do Jeruzaléma. Asi takhle to mohl Ježíš myslel, protože to je vlastně totéž, jako když hlásá příchod Božího království. Boží království přece také znamená konec duchovního vyhnanství a návrat domů, k Otci. Udělám z vás rybáře lidí je tak hlavně pozváním: připojte se k mému kázání a uskutečňování Boží vlády, která má přijít a kterou Ježíš nazývá nebeské království.
Jak se to vztahuje k životu dnešní církve? Tak asi to má co do činění s hlásáním evangelia, s evangelizací, k poslání, které se týká každého křesťana. Druhé čtení z prvního Pavlova listu Korinťanům ale naznačuje jiný druh nekonečné apoštolské práce – uzdravování rozdělení v církvi. Korinťané si užívají soupeření, které ale ohrožuje jednotu Kristova těla. Sjednotil je křest a víra, ale nyní se sami rozdělují do frakcí. Ti, kteří byli shromážděni jako lid, se zase nechali rozptýlit. Pavel jim připomíná, že ač jsou rozdílní, tak je sjednotil objev Boží moci a moudrosti v ukřižovaném Kristu a v životě služby sobě navzájem, ke kterému je tento objev přivedl.
A v tomhle smyslu jako církev můžeme (a máme) i dnes uvažovat. Jsme tady a teď, a když se četl Pavel, možná jsme neměli až takový problém rozpoznat se v rámci církve v tom, co popisuje, jako v zrcadle. Naše církev se polarizuje, máme v ní různé představy, někdo se romanticky shlíží v nějaké historické podobě církve, někdo jiný si dovede představit církev otevřenou, což ale budou jiní považovat za ohrožení pravé víry a podobně. Jsou tu ti, kdo evangelium vnímají přes zjevení v Medžugorje, přes kardinála Saraha či Burkeho (abychom nejmenovali hned postavy z našeho prostředí), jiným je bližší církev papeže Františka, jezuity Jamese J. Martina, jiní ještě s někým jiným. Jsou tu ti, kteří jsou zakořeněni v tom, co církev učí, jsou tu ti, na které je dnešní církev příliš liberální, jsou tu ti, kteří chtějí přinášet evangelium světu dnešními způsoby a tak, aby mu člověk rozuměl a nepřipadal si jak v nějakém exotickém spolku.
Myslím, že každého z nás v církvi nadzvedává něco jiného, každému se emoce vzbouří na jiný podnět. Tohle napětí církev v sobě nesla vždy. Pavel a Matouš nám ale dnes připomínají, že jsme my všichni našli Ježíše jako světlo v temnotách, opustili jsme sítě běžného fungování světa (teda), a vnímáme, že jsme povoláni dávat dohromady lidi, kteří touží po novém životě. A naše rozdíly pak můžeme začít vnímat jako obohacení pro dobro těla Kristova, jímž je církev, a můžeme v této svobodě začít dobře sloužit tomuto tělu i světu. Je to svědectví, které dnes církev potřebuje jak pro sebe, tak pro rozdělenou společnost, která si taky sama se sebou neví rady. Ježíš nás ale zve, abychom házeli sítě, vytvářeli a opravovali sítě vztahů mezi lidmi na cestě do Božího království, a netrhali je