Příspěvky

Aktuálně

Tertulián O modlitbě

Obrázek
Tertulián na začátku 3. století píše: Když zachováváme přikázání, otevíráme tím naší modlitbě cestu do nebes. Především však nesmíme k oltáři Božímu přistoupit dříve, než zanecháme jakýchkoliv rozepří nebo svárů se svými bratry a usmíříme se s nimi. Jak bychom totiž mohli k Božímu pokoji přistoupit bez pokoje? Jak bychom mohli dojít odpuštění hříchů, když sami na hříchy druhých pamatujeme? Jak by mohl potěšit Otce člověk, který se hněvá na bratra, když je nám jakýkoliv hněv od počátku zapovězen? Vždyť i Josef, když propouštěl své bratry, aby přivedli svého otce, řekl: „Neveďte cestou spory!“ Stejně tedy Pán napomíná nás, abychom na cestě stanovené modlitby – naše učení se totiž jinak nazývá „cesta“ – nepřistupovali k Otci s hněvem. Co se času modlitby týče, není rozhodně zbytečné zachovávat určité hodiny; myslím totiž ty, které běžně rozdělují den, tedy hodinu třetí, šestou a devátou. Ty Písmo označuje za slavnostnější než ostatní. Za prvé, Duch svatý byl vylit na shromážděné apoštoly

Augustinovi katechumeni a církev hříšníků

Obrázek
V novém čísle Salve 4/19 věnovaném náležení k církvi se objevil také můj text nadepsaný Augustinovi katechumeni a církev hříšníků .  To, co se mi na Augustinovi a na dalších církevních otcích líbí, je jejich otevřenost vůči realitě, kterou mají před očima a nemlčí o ni. Novým uchazečům o křesťanství by mohli popisovat církev jako společnost skvělou a mravně dokonalou, ale oni tak nečiní. Už od začátku upozorňují na to, že církev je především církví hříšníků, a že se po křtu ocitnou v církvi na stejné lodi s těmi, kteří jim připadají jako málo přesvědčiví svědci nového života v Kristu. Přitom je ale neučí ukazovat prstem na ty druhé, ale od začátku jim opakuje, že i po křtu zůstávají hříšníky, a že by si toho měli být vědomi. Nepodporuje tedy žádné svatouškovství, ale skutečnou a autentickou pokoru, tj. schopnost vidět a pojmenovávat věci pravdivě. Přitom nepředstavuje ani církevní představitele, biskupy, mezi něž sám patřil, jako dokonalé, ale vyznával svou hříšnost. Připustit si

Svatý Ambrož a Velikonoce

Obrázek
 Zvláštní doba žádá si zvláštních prostředků. Může nám být sice dobře, tedy neschází-li nám knihovna se zahradou. Ale pedagog, vzdálen od svých studentů, je nutkán i nadále učit, aspoň nějak. A tak jsme se na fakultě pohnuli k tomu, abychom začali takovými minipřednáškami, které jsme nazvali S knihovnou za zády  (a mohl bych dodat, že se zahradou za oknem, aspoň někdo tedy). A třeba nám to vydrží, až bude virus udolán, a nabyté kompetence (haha) z natáčení pořadů se budou hodit i pro normální provoz. Tedy můj první výkop, něco málo o svatém Ambrožovi a milánských Velikonocích na konci čtvrtého století. Učím se tím, že učím (jak se to ostatně stalo podle jeho vlastních slov Ambrožovi).

Quodvultdeus: a Bishop forming Christians in Vandal Africa

Obrázek
In  Quodvultdeus: a Bishop Forming Christians in Vandal Africa , David Vopřada presents the pre-baptismal catecheses of the fifth-century bishop of Carthage, delivered to the new believers in extremely difficult period of barbaric incursions. Quodvultdeus is generally not appraised as an original philosopher or theologian as his master Augustine was, in this book his qualities of a bishop who was entrusted with the care of his flock come forward. Making interdisciplinary use of the ancient and ecclesiastical history, philosophy, theology, archaeology, exegesis, liturgy science, homiletics, and rhetorics, the book offers a new and most innovative contribution to the life, work, and theology of Quodvultdeus.

Svatý Augustin. Promluvy o modlitbě Páně

Obrázek
108 str., brož., rok vydání 2019 Sedmý svazek edice Patristika obsahuje pět promluv svatého Augustina o modlitbě Otče náš. (Poslední promluva byla objevena teprve nedávno a ohledně Augustinova autorství panují jisté pochybnosti.) Jedná se o promluvy, které Augustin pronesl v rámci mystagogické katecheze určené kandidátům křtu, v nichž jim byla modlitba Páně, její smysl i důvod, proč se ji vůbec modlit, svěřena jako jeden z velkých pokladů církve. Augustin si modlitby Páně nesmírně cení jako „každodenní modlitby za naši spásu“. Chápe ji jako pravidlo, jak se má křesťan k Otci obracet, a dokonce vzor veškeré křesťanské modlitby, takže se křesťané nemají modlit nic jiného než to, co je v otčenáši obsaženo. Knihu lze zakoupit v knihkupectví Oliva, v Krystalu a jinde.

Kněžství v prvních staletích církve II. 4.–5. století

Obrázek
A máme tu nové, lákavě vyhlížející „degustační prkénko“ patristických textů ze 4. a 5. století. Chuťovky z patristického „podniku“ představující službu biskupů, kněží a jáhnů s láskou, péčí a umem připravil David Vopřada. Jak se do služby pastýřů promítla změněná historická situace po Milánském ediktu? Jak církev ve svých služebnících uchopila nové společenské výzvy? To nám odhalí texty z kuchyně Basila Velikého, Jana Zlatoústého, Ambrože, Jeronýma, Augustina a dalších velikánů. Pokrm není určen jen pro gurmány z řad hierarchie, ale pro všechny, kdo se zamýšlejí nad otázkami kněžství, služby v církvi či role milosti a Ducha svatého v povolání křesťana. A pak také samozřejmě pro ty, kdo se chystají na náš příští knižní salón ve středu 12. prosince – vy byste se touto stravou měli před salónem pořádně posilnit :-) Malá ochutnávka na navnadění: „Ten, kdo chce napravit nedostatky lidského pokolení, je musí sám snášet. V jistém smyslu je musí vložit na svá ramena, ne je zavrhnout. Čteme, ž

Kněžství v prvních staletích církve I. (1.-3. století)

Obrázek
Jádro této knihy tvoří výběr nejstarších patristických textů týkajících se služby biskupů, kněží a jáhnů, počínaje Novým zákonem a pokračuje spisy apoštolských otců, apologetů a velkých církevních otců a spisovatelů 3. století – Klementa, Órigena, Tertuliána, Cypriána a dalších. Tyto úryvky jsou vždy uvozeny stručným představením daného autora a jeho nauky. Výběr patristických textů nikdy nemůže postihnout celou realitu kněžství ve starověkém světě, kde se střetávají kulturní kněžství pohanské, starozákonní i novozákonní. Již v této době však nacházíme jednomyslné stanovisko, že služba v církvi nemá původ v lidské iniciativě, ale že tvoří součást Božího vyvolení a plánu spásy. Otázka po podobě církevní služby v prvních staletích církve, hledání smyslu textu či smyslu starodávných ustanovení vůbec se může posléze stát otázkou zasazenou do místa, času a okolností vlastní služby v církvi a hledáním vlastního povolání, vlastního životního stylu. A to je nakonec cíl, který si autor kla