„Vy jste sůl země“ (Mt 5, 13), to je takové silné slovo, které Ježíš říká po těch blahoslavenstvích na začátku své horské řeči, a stejně tak nám ho říká i dnes a tady. Ale když říká: „Vy jste sůl země,“ co se tím chce říci? Má nás snad vysypat na zem, nebo to je jak ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kde obr Koloděj vybízí ostatní postavy: „Tak se navzájem osolte“?
Ježíšův obraz je trochu překvapivý. Slovo „země“, které ve spojení užívá, může znamenat také lidi, lidstvo, ti, kteří obývají zemi. Jenže řecké slovo γῆ (gé), užité v Matoušově evangeliu, je nejspíše překladem Ježíšem užitého hebrejského אֶרֶץ (erec) nebo aramejského אַרְעָא (arcá), které neznamenají pouze zemi, ale na dvou místech bible (Žl 11 [12], 6 a Job 28, 5) označuje také hliněnou pec. S takovou se lze dodnes setkat na Blízkém Východě, v Egyptě a v Palestině, na vesnicích, kam rodina či klan chodila péct chlebové plecky či cokoli jiného (palestinští Arabové prý takovou pec také dodnes označují slovem ’arcá. Sůl se v Palestině prvního století užívala pro topení v peci jako katalyzátor, na dno pece se pokládala vrstva soli, která napomáhala palivu hořet.
Jenže s topivem to bylo v Palestině těžké, dřevo bylo vzácné, čeho ale nikdy na Blízkém Východě nechybělo, byl trus. Kozlí a ovčí trus se pro svou suchost k topení nehodil, ale oslí či velbloudí trus byl prý naprosto ideální. A tak se již od dětství děvčata učila sbírat po vesnici právě tento trus (ano, bylo to považováno za ženskou práci, sorry, ladies), hníst (třeba i společně se solí) do koláčků (radši briket) příhodné velikosti, a ty sušit v horkých měsících na slunci. Takže tu nacházíme konečně jednoznačnou odpověď na otázku malého Péti z Pelíšků, zda hovno hoří. Ano, a sůl tomu pomáhá. Toto topivo se tedy vkládalo do pece a za pomoci soli výborně hořelo. Pak pec pekla, vydávala teplo a žár a upekla, co bylo zapotřebí.
Když Ježíš říká: „Vy jste sůl země,“ tak tim myslí: umožňujete i hovnu hořet, protože díky vám se může rozpálit pec, můžete tam vnést energii, tu záři do výhně tohoto světa, ve kterém žijete. Ano, je to obraz pro nás hodně nezvyklý, ale – jak už Ježíšova přirovnávání bývají – je ze života, a přitom hodně názorný. To, co Ježíš říká, dává takto mnohem větší smysl. Být solí země nebo být solí pro tu hliněnou pec, znamená vnášet tam, kam přicházíme, příležitost, aby tam začalo hořet. Být těmi, kteří nějakým způsobem jsou schopni nastartovat nějaké procesy, které povedou k dobrému, které něco přivádí k cíli, například hořící pec k upečení chleba. Ježíš tedy neříká: „jste sůl“, tedy jste na hovno, ale naopak, vy jste ti, kteří mají tam, kde žijete, rozpalovat, mají tomu, co vypadá bezcenné dávat sílu, aby se to rozhořelo a aby z něčeho, co vypadalo na první pohled ne tak docela váhně, bylo něco, co vydává žár, něco, co je k obrovskému prospěchu.
Ovšem ani sůl v peci netrvá věčně, po určité době používání sůl ztratila svoje schopnosti napomáhat hoření, naopak. A pak opravdu jako nezbývalo nic jiného, než tu sůl, co v peci zůstala, vyndat a nanejvýš se tím dala posypat nějaká ta rozbahněná cesta, aby se to jako méně klouzalo. Ztratit slanost tu tedy neznamená ztratit chuť, ale spíše schopnost být katalyzátorem hoření v peci. Taková sůl se už k ničemu nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Připadá mi ale, že ani ta vyhozená sůl není tak úplně k ničemu. Protože i ta může člověku pomoci, aby se nesklouzl a nepřistál na zemi některou svou částí těla dříve než ostatními, aby nakonec došel, kam potřebuje. To neznamená to, že ten člověk už není vůbec k ničemu, ale znamená to, že ještě má nějaké využití, schází mu ale už schopnost podporovat oheň. Každý z nás žijeme v nějakém jiném prostředí. Sami víte, jakou z toho máte náladu, jakou ostatní mají náladu, jaká v prostředí, ve kterém žijete, ať je to u vás doma, v práci, ve škole, mezi přáteli, jaká je tam atmosféra. A všichni známe, že je něco jiného, když nám je v takovém prostředí protivně, ale něco docela jiného je, když tam něco doutná, hoří, jiskří. Asi jsme každý zažil nějakou pracovní schůzi, z níž nám bylo trochu na zvracení nebo úzko, a naopak zažili jsme určitě také pracovní tým nebo přátele, rodinu, s nimiž nám bylo a je dobře, klapalo to a fungovalo a byla z toho spousta radosti a dobrého díla.
Ježíš vám říká, že jste sůl zeně. Tím chce říct, že už jste těmi, kteří ve svém prostředí napomáháte tomu, aby tam nebyla blbá nálada. Naopak, máte v sobě schopnost něco tam rozdmýchat, zkuste tam tedy vnést život, nějaké teplo bratrské, sesterské, mateřské, otcovské lásky, cokoli. Vneste do toho něco, co ve vás působí Duch svatý, který rozpálil vaše srdce, a ten oheň předávejte dál.
Takhle nějak si vysvětluji, co Ježíš mohl svými slovy myslet. A my sem přicházíme, abychom, jak onehdy řekl Saša Flek při jedné diskusi, nechali Božím slovem pohnojit svůj život, a mohl tak tam, kde žijeme, vzejít nějaký užitek. Každému z nás se asi honí při těch slovech hlavou něco jiného. Asi víte, kde to ve vašem životě dobře hoří, asi i to, kde ne. Každý z nás je k něčemu povolán. Já vám víc říci nemohu, to je mezi vámi a Pánem Bohem – k čemu vás volá, co po vás chce, kde vy sami vidíte své poslání. Ale při dnešní eucharistii se můžeme modlit i za to, abychom opravdu byli solí země tam, kde žijeme. Protože tou solí už jsme, je to možné, a asi se o to netřeba až tak moc snažit. Ale zásadní je vědět, že jsme solí, která má sloužit k hoření v peci tohoto světla. A jak jsme na tom, to známe nejlíp. V jakém prostředí žijeme a pracujeme, zda hoříme, zda je nám dobře, anebo ne, chce se nám hořet, nebo ne, je-li nám v tom dobře, anebo nám není nejlíp. Všechno to ale můžeme vložit na oltář a nechat Krista, aby to přijal a proměnil a vlil do toho znovu svého Svatého Ducha, aby se jeho slovo o soli země doma, v práci, ve škole, mezi přáteli, v církvi, dále naplňovalo. A aby tam hořelo, aby tam hořel veškerý trus, co tam je.
