|

Kázání na 31. neděli v mezidobí B - Dt 6, 2-6 - Žl 18 (17) - Žd 7, 23-28 -  Mk 12,28b-34

K poslechu také jako Myšlenka na den na rádiu Proglas 31. 10. 2021


Které přikázání je první ze všech? Učitel Zákona není zákeřný. Jeho otázka není zkouška, ani léčka, prostě se jen ptá. Jakkoli Ježíš odpoví -- to bude základem pro další diskusi.

Však také toto je výjimečná situace, kdy Ježíš odpovídá přímo, neodpovídá na otázku otázkou, ale přímo a rychle: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silouMiluj svého bližního jako sám sebe.

Ježíš zde splétá do sebe dva proudy tradice, kterou přijal: Dt 6, 5 a Lv 19, 18. Jeho otázka nám může připadat povědomá, ale slova „milovat" a „nenávidět" znamenají ve středozemní kultuře Ježíšovy doby něco docela jiného než pro nás „moderní Zápaďany“ či „Seveřany". Pro moderního, individualistického Evropana se tato slova vzhtahují k čemusi niternému, psychologickému. Láska a nenávist se týká pocitů, emocí, afektů, náklonností. Pro starověkého Středomořce, zaměřeného na život společenství, tato slova znamenala především vnější, konkrétní výraz. Cit, emoce, afekt nemusely být v lásce a nenávisti vůbec zahrnuty. Konkrétní a vnější výraz lásky  to je přilnutí ke skupině anebo k někomu ze společenství lidí. Touto skupinou či společenstvím byla vesnice, čtvrť, anebo názorová skupina, která se v určitém bodě svého života setkala.

Milovat Boha nade vše znamená přilnout jedině k Hospodinu-Bohu, a vyloučit přitom všechna ostatní božstva. Mohlo to také znamenat přilnout ke skupině, která se jasně shromažďuje kolem svého Boha. Milovat bližního jako sám sebe znamená přilnout jedině k lidem svého sousedství či vesnice, jako by byli jedna rodina. Vždyť i Levitikus, který Ježíš cituje, hovoří jasně o „bližním" jako o „našinci".

Podobně to platí i pro nenávist. Ježíš říká v Lk 14, 26: „Přichází-li kdo ke mně a nenávidí vlastního otce a matku a manželku a děti a bratry a sestry, ano, svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem." Ježíš nenařizuje svým učedníkům, aby podporovali negativní emoce proti nejbližším, ale spíše aby byli ochotni vzdát se vlastní skupiny „pro Ježíše a pro evangelium" a připojit se k němu.

Učitel Zákona tomuto kulturnímu významu dobře rozumí a s Ježíšem souhlasí: „To je víc než všechny oběti a dary." Ježíš s ním také souzní a veřejně ho poctí slovy: „Nejsi daleko od Božího království.“

Takovéto přilnutí ke společenství, v němž žijeme, a po němž Ježíš touží, je ale v západní kultuře přetěžké. Náš individualismus je obrovskou překážkou společenství. Tíhneme k pragmatismu, když se jedná o účast na životě naší obce. Zůstáváme členy skupin a spolků, jen pokud to vyhovuje našim vlastním zájmům. V okamžiku, kdy nám skupina přestane vyhovovat, prostě nás přestane zajímat a pustíme se do něčeho jiného.

Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci! To jsou slova z prvního čtení, ze slavného „šma Jisrael". Ta hovoří přesný opak toho, jak jsme přelétaví. Hospodin je jedinečný, nelze nalézt nikoho kromě něho. Těžko se k němu stavět jako přelétavá vrána.

Co dělat s tím, že často i svého Boha opouštíme pro něco, co nám připadá důležitější? Důležité je, kolik času a jak kvalitní čas s ním trávíme. Modlím se? Věnuji Bohu čas? Snažím se k němu přilnout celým srdcem, celou silou, celou duší? Anebo je to jen kdosi, komu se věnuji nakolik mi zrovna pomáhá? Takové ale přece není přátelství, taková není láska!

Vždyť i ti, které máme rádi, trávíme s nimi čas, zůstáváme s nimi, ač to mají těžké a potřebují se o nás opřít, a přesto nám za to stojí. Lidmi, s nimiž čas netrávíme -- těžko se za ně postavíme. A naopak: ti, kdo nás mají rádi, poznávají, že je milujeme, pokud s nimi trávíme čas, pokud jim věnujeme takto něco ze sebe, svou fyzickou přítomnost.

S Bohem je to nakonec podobné. Bůh touží po naší přítomnosti. On sám pak přítomný zůstává. Hovoří. Od srdce k srdci. Člověk ale musí vstoupit do jeho přítomnosti, učinit Boží přítomnost svou. Jen tak může Bohu naslouchat jako ten, kdo jej miluje nade vše. Naslouchání bolí, je náročné. A člověk při něm dává něco ze sebe.

Když Ježíš spojil obě přikázání, totiž k Bohu a k bližnímu, měl na mysli, že člověk má vyjít ze sebe, aby byl nablízko druhému, Bohu a člověku. Aby svůj čas trávil s ním, aby mu naslouchal. Aby se nechal tvarovat a proměňovat.

Přítomnost s Bohem člověka proměňuje. Očišťuje, zbavuje hříchu a ostatních nedokonalostí. Je proměňován v Kristu a proměňován do jeho podoby, do podoby Boží, k níž jej Hospodin na počátku stvořil skrze Krista. Setrváváním s Bohem člověk získává podobu a smýšlení Kristovo.

Ta pak vstupuje do lidské přítomnosti s člověkem. Není to pouze náš individualismus a egoismus, který život pro druhé nahlodává, ale žijeme-li s Bohem a milujeme-li jej nade vše v tom smyslu, jak o něm Písmo hovoří, druzí mohou v naší přítomnosti zahlédnout přítomnost Boží. Bůh touží po spáse celého lidstva, chce celý vesmír přivést ke Kristu. Činí to prostřednictvím těch, kteří k němu přilnuli a touží po jednotě celého lidského rodu, nového božího lidu.

Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.

Na rozdíl od židovství, kde bylo množství árónských kněží má křesťanství jediného kněze, totiž Krista, a ten zůstává navěky, on je svatý, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, povýšený nad nebesa. Je to kněz, který podal jedinou oběť kříže. Ano, Kristus je jediný kněz, jen on nám přináší úplnou spásu.

Řekneme si, ale vždyť i my máme v církvi kněze. V Novém zákoně a v nejstarších dějinách církve čteme, že tu máme tři služby, totiž biskupa, starších a jáhnů. Ti starší, presbyteroi, to jsou ti, které obecně označujeme za kněze. A to na základě starozákonní analogie, kterou církev převzala, aby ukázala, že Bůh jedná podle řádu, že Nový zákon je již předobrazen v Zákoně starém: jáhnové v levitech, presbyteři v kněžích, biskupové ve veleknězi. Tady se nám objevuje, proč analogicky nazýváme presbytery kněžími.

Je tu ale ještě jedna podobnost. Presbyteři, tedy kněží, slaví eucharistickou oběť, jedinou oběť Kristovu, kterou přinesl za nás hříšníky. Mše svatá je jedním velkým zpřítomněním, tedy vstupem do Boží přítomnosti chvíle, kdy Kristus, jediný kněz mezi Bohem a lidmi, vydal na kalvárském kříži sám sebe. Celebrant mše svaté, tedy presbyter, však jedná in persona Christi, jeho rukama církev tuto oběť kříže po celé věky přináší Bohu Otci. Proto není vůbec od věci, že se v průběhu dějin zdůraznila tato obětní funkce křesťanských starších, presbyterů, takže jsou i oni zváni kněžími -- ne sami o sobě, ale tím, že mají účast na jediném kněžství Kristově.

Eucharistie je však tím místem, kde se zpřítomňuje akt boží lásky k člověku, totiž oběť kříže, kde Kristus vydal za spásu nás hříšníků sám sebe. Toto je místo, kde můžeme být Bohu nablízku, můžeme vstoupit do jeho přítomnosti, můžeme naslouchat jeho slovu, můžeme odpovědět na slova: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Tady smíme být s Bohem a aktivně mu naslouchat, vyvinout úsilí zaslechnout jeho hlas a spatřit dílo, které v nás koná. Tady smíme odpovědět na ono: Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci! Nebuďme jako posluchač zapomnětlivý, člověk, jenž miluje, přece nezapomíná snadno slova Milovaného.

A nakonec jsme posláni: Ite missa estJděte ve jménu Páně, jděte ve jménu tohoto Boha, který zůstává člověku nablízku, a v moci jeho lásky buďte sami nablízku svým bližním, kteří to potřebují: Miluj svého bližního jako sám sebe.

Učitel Zákona odpověděl, že milovat Boha a milovat bližního je víc než všechny oběti a dary. Kristus miloval Boha a miloval bližního, jak můžeme vidět na kříži, na kalvárské oběti, která je víc než všechny oběti a dary. Slavíme tuto jeho oběť, vyprošujeme si jeho milost a žádáme také o sílu, abychom se učili milovat celým srdcem, celým rozumem a celou silou.

To nakonec znamená víra: přilnout z lásky k někomu, přijít k němu, abychom mu byli nablízku. Povstaňme proto a společně říkejme: Věřím v jednoho Boha...

Kříž u San Clemente v Římě

© 2021 David Vopřada. Všechna práva vyhrazena.