Kázání na 23. neděli v mezidobí C

Pamatuju si, že když jsem objevil víru v Krista a církev, chápal jsem církev především jako prostor svobody, jako místo, kde člověk může být opravdu tím, kým je před Bohem, jakým ho Bůh stvořil. A jak člověk postupně roste a poznává svět víc a víc, uvědomuje si, že mezi tím, jak chápe církev jako prostředí svobody, a tím, jaká je realita jeho vlastního života, může být docela velký rozdíl. A možná, že to tak je nakonec dobře, protože to, co prožíváme tady, je jenom stín věcí budoucích, nebo, jak jsme slyšeli od Kazatele před několika týdny, marnost nad marnost. Ale i uprostřed toho, co člověk prožívá, by neměl zapomenout na to, k čemu je povolán. A v tom právě lidská svoboda.

O tom hovoří i modlitba krále Šalomouna z knihy Moudrosti, kterou jsme slyšeli v prvním čtení. Šalomoun se tam modlí o to nejdůležitější: o moudrost. Nikoli o soubor informací, nikoli o vlastní názor, ale o moudrost. Protože i uprostřed toho, co on sám prožívá – a co není dokonalé, co ještě není jako v nebi – potřebuje rozlišovat, rozsuzovat, poznávat, co je pravé. A jeho modlitba je, myslím, velmi aktuální i pro nás dnes, uprostřed nedokonalostí našeho světa, tam, kde jsme, a uprostřed nejrůznějších názorů, které se na nás valí. Někdo řekne: „Já na to mám jiný názor, já mám jiný právní výklad, já mám jiný pohled, já jsem přesvědčený o tom, že mám pravdu.“ A my, kteří žijeme v církvi, dobře víme, jak silné je pokušení říct: „Já ale přece mám pravdu. Tohle je boží pravda. Je to v Bibli, je to v Katechismu, je to v Kodexu kanonického práva.“ Člověk se snaží přitáhnout k tomu, co je podle něj objektivně správné. Ale když nemá moudrost a pokoru před pravdou a poznáním Boha, může z toho vzniknout jen fanatismus.

A právě o tom hovoří Šalomoun a kniha Moudrosti, která ho líčí jako toho, kdo prosí, aby v poznání dostal účast na Boží moudrosti. Neprosí: „Pane Bože, přeformátuj mě jako pevný disk a dej mi veškerou svoji moudrost.“ Ale říká: „Dej mi účast na tvé moudrosti. Umožni mi k ní přístup, abych k ní mohl dospět.“ A my, kteří jsme uvěřili v Krista, který je Bůh i člověk, tomu rozumíme. Člověk postupně získává účast na Boží moudrosti, na Božím rozlišování, na tom, jak věci vidí Bůh. Když se Boží Slovo stalo člověkem, nebylo to tak, že by Bůh řekl: „Já to vím nejlíp, tak přeformátujeme dítě Ježíše a zůstane jen Bůh a žádný člověk.“ To by byla hereze monofyzitismu, kterou odsoudil chalcedonský koncil v roce 451. A přesto se tohle pokušení – že Bůh všechno přeformátuje a pro člověka už nezbude žádné místo – v našem myšlení stále vrací. Může to mít nevinné podoby, třeba že si někdo myslí, že Ježíš nikdy nechodil na záchod, anebo že chodil aspoň míň. Ale může se to projevit i vážněji: že cokoli člověk promyslí, někdo znevažuje s tím, že to přece není „Boží pravda“. Jenže Boží se potkává s lidským. Bůh člověka docenuje a zve ho, aby jeho lidský rozum měl účast na Božím poznání.

To je přesně pohled svatého Tomáše Akvinského, největšího středověkého teologa. Ten říká, že poznání Boha není to, co si o Bohu vymyslíme. Ani poznání světa, sebe a druhých není jen to, co si vymyslíme. Ale je to poznání, jaké o Bohu, světě a o nás má Bůh a jeho svatí. Člověk tedy může „upgradovat“ své myšlení, získat spojení na něco Božího, a to může vyživovat, rozjasňovat a proměňovat to, co prožíváme. Jinak by to někdy bylo jen peklo, nebo aspoň peklíčko. Správný pohled na Krista nás může chránit právě před tím.

Pak jsme slyšeli nejkratší Pavlův list, Filemonovi. Na první pohled zvláštní text: dopis, kde apoštol prosí, aby nějaký pán propustil otroka a dal ho k dispozici Pavlovi. Člověk si řekne: „Tohle má být Boží slovo?“ Ale i to je nesmírně zajímavé, protože to ukazuje, co dělá s člověkem to, že patří Kristu. Pavel píše o Onezimovi, otrokovi jednoho svého přítele či bratra v Kristu. A zajímavé je, že řecké jméno Onezimos znamená „neužitečný“. Pán si tak pojmenoval svého otroka: „Budíškničemu.“ To dost jasně ukazuje, jak se k němu stavěl. Ale Pavel ho pokřtí, přivtělí ke Kristu, dá mu novou identitu a říká: „Propusť ho na svobodu, dej mu důstojnost člověka, který patří Kristu. On je mi velmi užitečný.“ To, že se člověk přidá ke Kristu, neznamená ztrátu svobody, ale naopak její nalezení. Znamená to najít své místo před Bohem i mezi lidmi – místo užitečné, místo s velkou cenou. To patří k našemu chápání toho, co znamená být křesťanem a stávat se jím: nacházet vlastní svobodu, důstojnost a účast, i když realita může být někdy tíživá a odlišná.

Nakonec jsme slyšeli evangelium. Překladatel ho podal jemně: „Kdo svého otce, matku, bratry, sestry či sám sebe neklade až na druhé místo, není mě hoden.“ Smysl to vystihuje, ale řecký originál říká: „Kdo nenávidí svého otce, matku…“ Nemyslí se tím doslovná nenávist k blízkým nebo k sobě, ale že Kristus je to podstatné, on je mírou všeho. My lidé máme tendenci vyrábět si Boha a Ježíše podle svého. Je tu pokušení druhého extrému – oproti monofyzitismu zase udělat z Krista jen člověka, hodně podobného nám. To byla hereze Nestoria, kterou odsoudil efezský koncil v roce 431. A my podobné pokušení máme dodnes: vyrábět si Ježíše podle sebe, podobně jako se říká, že pes se podobá svému pánovi. Ale Lukášovo evangelium nám připomíná: Ježíš není na našem vodítku, nemáme ho ve své moci. On je první a on je všechno.

Je dobré mít rád své rodiče, sourozence, děti a je dobré mít rád i sebe. Ale pokud člověk není schopný vidět nic jiného než sebe a své nejbližší, které miluje a o které se stará, může to vést k nesvobodě, k bludnému kruhu, z něhož se těžko vystupuje, a kde se ještě hůř hledá to Boží. Člověk pak ztrácí nejen iluze, ale i radost, světlo a svobodu.

Bůh nás zve ke svému stolu, nabízí sám sebe, své tělo a svou krev. Volá nás, abychom žili ve svobodě Božích dětí, abychom nežili ve strachu, abychom dokázali překročit vlastní stíny, to, co je nám sice drahé, ale co není to nejlepší. Zve nás k hostině lásky, abychom byli schopni darovat sami sebe, překročit sami sebe a dát smysl i tomu, co prožíváme. V tom je naše naděje – ještěže máme Pána Boha a Krista.

George Tooker, Landscape with Figures (1965-66)

Když jsem si četl liturgická čtení 16. neděle v mezidobí C, zjevil se mi nečekaně Karel Plíhal. Přesněji řečeno jeho postava z filmu Rok ďábla – jak tam mlčí a naslouchá. Naslouchání totiž prostupuje všemi texty, které jsme dnes slyšeli.

V knize Genesis zaznívá slavný příběh o návštěvě tří mužů u Abrahama (Gn 18, 1–15). Tradice v nich vidí Boží přítomnost – ale ten příběh je vlastně o naslouchání. Nejprve Abraham dělá, co se sluší: vítá hosty s veškerou pohostinností, nabídne jim vodu, mléko, máslo, stín, telátko. Ale zároveň, a to je důležité, tím vytváří prostor, aby oni mohli říct něco jemu. Nezahlcuje je vyprávěním: „Hele, co se mi tenhle týden stalo,“ nebo: „Ty moje ovce, to je letos hrůza,“ nebo naopak: „Letos je to docela dobrý.“ Ne, oni tam sedí, debužírují na telátku – a on u toho jen tak stojí a čeká, co řeknou. Dává jim prostor. Takové naslouchání není pasivní. Je to čin víry. Vytváří prostor, v němž může zaznít Boží slovo. Ne slovo, které bychom si sami přáli slyšet, ale takové, které může narušit naše zaběhnuté představy.

A pak zazní něco, co by vůbec nečekal: že se Sárou budou mít dítě. A Sára, která poslouchá zpovzdálí, ne u klíčové dírky, ale někde u dveří stanu, se tomu směje. A nepřipouští si to. Nechce to slyšet. Ona slyší, co se říká, ale nepřijímá to. Nevěří, že by to bylo možné. A ten neznámý host nebo hosté jí řeknou: „Ale jo – smála ses.“ A to je vlastně celé. Jen poslyš, jak ty věci jsou. Připusť si to. Možná je to první krok k tomu, co potřebujeme i my: naučit se naslouchat. Skutečně slyšet, co říkají druzí – a tím vytvořit prostor, aby mohl promluvit Bůh.

V evangeliu podle Lukáše se dostáváme k Ježíši, Martě a Marii (Lk 10, 38–42). A Marta tam dělá v podstatě totéž, co Abraham: obsluhuje hosta, možná i Ježíšovi připravila telecí, mléko a máslo – kdo ví? A přesto Ježíš její úsilí tak trochu zpochybňuje. Říká: „To, co zvolila Marie – to je to správné. A to jí nikdo nevezme.“

Marie totiž vytváří prostor pro Ježíše. Naslouchá. A to je něco, co je její, co ji rozvíjí. Můžeme v tom číst i výzvu pro nás: umět naslouchat Kristu. Nechat ho promluvit. Vytvořit prostor. Ne jako Sára: „Jo, jo – ke mně, staré, neplodné, Bůh určitě nemluví.“ Nebo: „To, co se děje v mém životě, to už přece nemá cenu, to už se stejně nemůže změnit.“ Ale třeba jen říct: „Co když přece jen ano?“ Co když Bůh opravdu může promluvit – ke mně? Abychom se Marty trochu zastali: i ona vytvářela prostor pro Ježíše tím, že mu poskytla pohostinství. Jenže ten prostor nenechala jemu, ale celý jej naplnila svými výčitkami, do kterých se pak Ježíš už nejspíš nevešel.

V listě Kolosanům, který jsme dnes taky slyšeli (Kol 1, 24–28), říká Pavel: „Kristus je ve vás – naděje slávy.“ A to je klíč. Naslouchat Kristu neznamená jen čekat, co se ozve od ambonu, nebo co zaslechnu u vchodu do kostela. Znamená to také obrátit se dovnitř – do vlastního nitra, kde Kristus přebývá. A tam naslouchat. Naslouchat jemu – ale možná taky naslouchat sobě. Slyšet, co říká moje vlastní já. Protože člověk, který si nikdy neudělá čas na to, aby se zastavil a trochu nahlédl do sebe, riskuje, že mu to jeho vlastní „já“ proteče mezi prsty. Ztratí se mu. A přitom třeba právě o prázdninách může být ten správný čas, kdy ten prostor k naslouchání najdeme – i sami v sobě. A kdo ví – možná že zjistíme, že i zevnitř se ozývá Hlas. Hlas Ježíše. Hlas toho Krista, který je v nás.

Myslím, že my katoličtí křesťané o naslouchání mluvíme hodně. Máme to v nauce, v dokumentech, v různých řeholních pravidlech. Ale v praxi máme obrovský deficit. Nejsme zvyklí druhým skutečně naslouchat. Většinou jsme strašně rychle hotoví s odpovědí a soudem. Vysvětlíme jim, jak to je – a jak to přece víme lépe. Když se nám někdo snaží něco říct, tak ho často přerušíme: „Ale to je přece nesmysl.“ A někdy v té tvrdší verzi: „Matka církev to přece učí jinak.“ A šmytec. Ale co když nastal čas se zastavit – a opravdu slyšet?

Naslouchání totiž není snadné. Když druhého opravdu posloucháte, může se vám stát, že se vám rozpadne svět. Protože ten druhý může přinést něco nového. Pohled, který vám rozboří to, v čem jste celý život žili. A právě proto často naslouchat nechceme. Protože by se nám sesypal domeček z karet. Ale právě to je naslouchání: vystavit se riziku. Být zranitelný. Přiznat si, že ne všechno víme, že ne všechno máme pod kontrolou. A že někdy ten druhý – byť nepohodlný – může být nositelem pravdy.

Teď během léta překládám knihu jednoho současného kartuziánského převora, Dysmase de Lassus. Věnuje se různým deformacím v církvi a zvlášť se zabývá zneužíváním – duchovním i sexuálním – v různých společenstvích a komunitách. A pořád tam opakuje jednu věc: že člověk, který byl zneužit, potřebuje prostor k tomu, aby mohl říct, co se mu stalo, a aby byl slyšen. A to my – stejně jako mnoho těch, kdo mají v církvi zodpovědnost, slyšet nechce. Nechceme si připustit, že se něco takového může dít. Že zlo se může dít i v církvi – ve jménu náboženství, ve jménu těch nejsvětějších věcí. Ale když někomu takovému nasloucháme, může se stát, že se nám opravdu zboří obraz církve. Že přestaneme věřit v ten „svatý obal“, který jsme si vytvořili. A budeme si muset některé věci poskládat znova. Ale není to právě to, co je láska k bližnímu – i k Bohu? Dát druhému prostor. Slyšet ho. Nechat ho říct věci, které jsou nepříjemné, které bolí, u kterých se třeseme.

Možná právě k tomu nás dnešní čtení zvou. Unést to není snadné. Ale i tady zůstává naděje. Kristus je ve vás. Naděje slávy. On nás podrží. On je hlavou – a my jsme jeho tělo. On je v tom všem s námi. Když my nasloucháme druhým, on naslouchá nám. Protože on to na rozdíl od nás doopravdy umí.

A tak slavme tuhle bohoslužbu s pozorností – ke Slovu, ke druhým, k sobě. Abychom zaslechli i to, co se zrovna nenosí. Abychom zaslechli i to, co nás bolí. A uvěřili, že i tam – uprostřed bolesti – přebývá Kristus.

Karel Plíhal – Ticho

Každý má svůj příděl ticha
co dostane s sebou na svět
Někdo ticho nerozdýchá
rozmařile ze slov a vět

Vystaví si zámky vzdušné
nebo hrady plné střílen
chce být sdílný, chce být sdílen
přijde Bůh a řekne: Už ne

Nehoň Bycha, přestaň skučet
co by, kdyby … Všeho zanech
v Chrámu ticha vyber účet
vykecáš se na Olšanech

Něco na mě vlezlo, tak dnes nelezu do kostela. Ale dívám se na nedělní biblická čtení aspoň sám. Izajáš (5, 1-7) i Ježíš v Mt 21, 33-43 odhalují násilí, které vidí kolem sebe. Izaiáš kritizoval především zabírání půdy (zbytek Iz 5), Ježíš se naproti tomu zaměřil na násilné odmítnutí Izraele vůči prorokům (a nakonec i vůči sobě).

Když Ježíš aktualizuje svého o sedm století staršího předchůdce, je možné aktualizovat zase Ježíšovo učení dnes? Co povídat o násilí dnes? Doléhají k nám zvláště zprávy o válečném násilí, z Ukrajiny, Izraele, z Afriky, odjinud, a berou nám dech. Ale existuje i násilí, které na první pohled není třeba vidět: například domácí násilí, páchané především na ženách.

Ježíšovský postoj by si možná (ehm) žádal, aby se k takovému palčivému problému vyjádřil třeba i někdo zodpovědný v církvi, nabídl jejím jménem pomocnou ruku, aby se nebála prohlásit, že církev stojí na straně slabých a týraných a že je ochotná jim pomoci. Protože násilí na ženách, ať už doma nebo jinde, nelze ospravedlnit nikdy. Mělo by jasně zaznít, že násilí v jakékoli formě – fyzické, sexuální, psychické nebo verbální – je prostě hříšné, protože vzdaluje od Boha. Nebo šířeji: mnohdy jde prostě přímo o zločin.

Ježíšova cesta lásky k bližnímu vybízí třeba i k ostražitosti vůči násilí, které je přítomné i v našem vlastním jednání vůči nejbližším, i v naší rodině. Tentýž příkaz lásky nás ale taky vyzývá, abychom byli citliví na známky zneužívání a bití u lidí, s nimiž se setkáváme a jejichž životy se s našimi prolínají.

A pokud se některá žena ocitne v pozici oběti domácího násilí, církevní autorita by namísto snah torpédovat z podružných důvodů ratifikaci dokumentů, které upozorňují na násilí páchané na ženách (třeba Istambulskou úmluvu) měla jasně říci hlasité „ne“ domácímu násilí, a hlasité „ano“ různým formám služby postiženým. Nebýt zticha, protože jde o problém, který se týká i mnoha kostelních a na první pohled ideálních křesťanských rodin. Protože být v této věci zticha znamená jedno velké pokrytectví, hru na to, že se nás jako lidí v církvi tenhle problém netýká, a vlastně i spoluúčast na páchání takového násilí.

🍇 Pronesl by dnes Ježíš třeba aktualizované podobenství o vinici, které by jasně pojmenovalo domácí násilí páchané na ženách? Asi ano. Asi si ale nedovedeme představit, že by v této věci nepodal ruku tomu, kdo žádá o pomoc, nebo ji sám poskytl, když vidí, že to druhý potřebuje.

🍇 Slovo Boží se stalo člověkem, vše, co je lidské, vzalo na sebe, aby to proměnilo v božské. Ježíšova zvěst a Ježíšovo společenství nemůže žít odtrženě od tohoto světa: nepochází z něj, ale žije v něm, a nic lidského mu není cizí, jak říká ostatně i konstituce o církvi v dnešním světě II. vatikánského koncilu Gaudium et spes: "Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu." A domácí násilí snad v jejich srdcích odezvu nachází. Nebo?

O Duchu svatém se příliš často nemluví. Spojíme si ho jen s jednou epizodou během roku, a to je dnes, kdy si připomínáme seslání Ducha svatého. Možná se ocitáme v situaci ryb, které si také mnoho nepopovídají o vodě, ve které tráví celý život. Protože seslání Ducha se netýká jen apoštolů a prvních pár Ježíšových žáků: týká se také nás. Nejde pouze o biřmování jako součást křtu, dar Ducha, duchovní pomazání: Duch svatý je v posledku ten, který nám umožňuje zdravě a plně žít nejen před Bohem, ale také s Bohem.

Když se člověk uzavírá před druhými nebo není schopný s druhými navázat kontakt, víme, že něco není v pořádku. Nejspíš se trápí, není schopen normálně komunikovat, není schopen sdílet ani žal, ani radost, nebo jen ve velmi omezeném míře či pouze s velmi omezeným okruhem lidí. To zná asi každý z nás, důvody jsou různé. Často se takový člověk ocitne v bludném kruhu: nejde mu navázat kontakt s druhými lidmi, to ho vede k přesvědčení, žena nic nestojí, že to neumí nebo že ho ostatní nemají rádi, s lidmi se bude stýkat méně, tím pádem nebude schopný tolik s nimi komunikovat, nebude v tom tak šikovný, a příště se opět setká s komunikačním neúspěchem nebo odmítnutím. To jsme na přirozené rovině, lze tu najít odbornou pomoc, lze si pomoci navzájem, prolomit tohle komunikační vězení. A pak je člověku lépe.

Člověk ale také komunikuje sám se sebou. Tedy: může komunikovat. A přitom to tuto schopnost mnoho z nás poměrně brzy ztrácí a jen těžko se k ní navrací. Vzpomínám, jaké to bylo, když jsem přišel domů ze školy a nebo se rodiče vrátili z práce: často následovala otázka: jak bylo ve škole? Ale stačila odpověď: Dobrý, nic novýho, nebo nějaká podobná – a byl od rodičů klid. Co jsem tam ale prožíval, jak jsem se cítil, v čem mi bylo dobře, v čem nikoli, na to jsem se málokdy ptal – a já to taky často nevěděl. Člověk se pak nediví, že není v kontaktu s tím, co prožívá jeho tělo, co se v něm děje, jaké emoce v něm to a to vzbuzuje. I tady je kontakt se sebou důležitý pro zdravý život, abychom se tu nehonili za něčím, co se s naším životem vůbec nepotkává, a co nás ke štěstí – a potom toužíme všichni! – nedovede. I tady můžeme nalézt pomoc, třeba díky večerní reflexi nad tím, co jsme dnes prožili, se člověk může naučit ptát se, co se to se mnou děje, co prožívám. A člověku je pak líp, a je pak schopen mnohem snadněji říci, v čem mu je dobře, a v čem ne.

Člověka definuje ale ještě jeden vztah: s Bohem. A to je těžká věc, protože my jsme lidé, a on je Bůh. Těžko se s ním komunikuje, těžko ho vnímáme, ne vždy jsme připravili před přesvědčení o jeho pomoci, o jeho přítomnosti, o jeho slově. A to je důvod, proč to všechno říkám: Bůh nám dává svého svatého Ducha, abychom s ním byli schopni komunikovat. Abychom byli schopni říci: ty jsi Pán nad veškerým mým životem, v tobě je veškerý smysl toho, co tu dělám a co prožívám. Ale také aby nám on mohl komunikovat nejen to, co by rád, ale tak svůj vlastní život, své vlastní světlo, své vlastní štěstí, blaženost. Duch svatý umožňuje, že jsme skutečně naživu, a to nejen na přirozené rovině, ale na rovině nadpřirozené – pokud tedy jsme schopni říci, že život s Bohem je něco nadpřirozeného, i pro ryby je voda nadpřirozená – a co přitom patří k přirozenosti člověka, kterého Bůh stvořil ke svému obrazu a své podobě.

Právě díky Duchu svatému se můžeme vůbec modlit. Právě díky jemu nás může oslovit boží slovo, které čteme tady se společně v kostele nebo sami doma při modlitbě. Právě díky jemu se chléb a víno může stát tělem a krví Kristovou. Právě díky jemu se součástí mystického těla církve můžeme stávat i my. Právě díky jemu můžeme nacházet v církvi své místo. Právě díky jemu jsme třeba schopni vnímat, co nám Bůh chce říci. Duch svatý ale není nějaký přídavný mozek, který bychom měli vzývat, když se chystáme na nějakou zkoušku a bojíme se, že z ní vyletíme. Duch svatý nás činí skutečnými lidmi tím, že uchovává naše pouto s Bohem a rozvíjí ho. Toužíme-li po božím životě, toužíme li s Bohem žít navěky, pak Duch svatý je tím, kdo to uskutečňuje. A to je něco, s čím se setkáváme každý den.

A tak, jako člověku prospívá každý den komunikovat s lidmi a rozvíjet své komunikační schopnosti, tak jako člověku prospívá každý den být v kontaktu s tím, co prožívá mé tělo a má duše, v kontaktu se svými emocemi, tak člověku také prospívá, životně prospívá, být denodenně v kontaktu s Duchem svatým, který nám dává život v celém svém významu. A není to pouze nějaká síla, síla boží, ale je to sám Bůh, jeden z Trojice, který přebývá v nás spolu s Otcem a Synem.

Jak ale poznat, že v nás Duch svatý přebývá? Není to o emocích, které modlitbě právě teď prožíváme, že nás něco nabijí. To může být dobré, ale třeba jen krátkodobě, ne nutně z dlouhodobého hlediska. Duch svatý není žádná měkká droga. Ale tak, jako jsem schopen zpětně se poučit z toho, jak jednám s druhými lidmi anebo co prožívám, tak se mohu také učit o boží přítomnosti, které si často povšimnu, když už je ta událost dávno pryč. Že si jí ale všimnu, to je důležité: příště totiž budu možná o trochu víc schopen boží působení a přítomnost, to že Bůh je nablízku, že pomáhá, že mě vede, vnímat hned přitom.

To je vlastně rozlišování duchů, jak jste o něm možná slyšeli u svatého Ignáce, který tolik doporučuje examen, zpytování svědomí. Při tomhle zpytování ale nejde o jednotlivé hříchy či provinění, pocity viny – ale právě o mé prožívání, přibývání s druhými a s Bohem. Východní křesťané často nehovoří o hříších jako o přestoupeních božího zákona, ale o hříchu jako mimoběžnosti s Bohem: zhřešil jsem, protože se můj život docela s Bohem míjí. 

Můžeme pár chvil strávit krátkou modlitbou nebo reflexí, protože pokud se můj život někde s Bohem potkává, má v tom prsty Duch svatý. To člověka přivádí hlavně k vděčnosti, že to vše v něm Bůh působí. Duch svatý nám umožňuje sladit se s Bohem a jeho záměrem pro náš život a pro celé lidstvo. A v tom trochu povyrůst.

A nekecejte, to potřebuje každý z nás.

Mikuláš Medek, Velký žíznivý anděl (1973)

V rámci velkopátečního rozjímání jsem pracovně (a letmo) přeložil první část promluvy, která se čte v breviáři na Bílou sobotu v modlitbě se čtením. Ve skutečnosti se jedná o promluvu Epifania z Kypru, biskupa konce 7. století, která byla sepsána mezi lety 695 a 698. V promluvě se objevují dvě témata: Ježíšův pohřeb, kde hraje důležitou úlohu Josef z Arimatie, a Ježíšův sestup do pekel se slavným obrazem volání Adama z mrtvých. Třeba se časem podaří přeložit i druhou část, takhle zatím pracovně část první (kap. 1–7).

Promluva našeho svatého otce Epifania, kyperského biskupa, o pohřbu božského těla našeho Pána a spasitele Ježíše Krista, o Josefovi z Arimatie a o Pánově sestupu do podsvětí, k němuž podivuhodně došlo po spasitelném utrpení.

Velká sobota a velký pátek

(1) Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho. Jen veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zděsila a ztichla, protože Bůh v těle usnul a ze sna vyburcoval ty, kdo od věků spali. Bůh v těle zemřel a podsvětí se otřáslo. Bůh nakrátko usnul a vzkřísil ty, kdo dleli v podsvětí.

Kam se náhle poděly nedávná vřava, řev a křik proti Kristu, bezbožníci? Kam se poděly davy lidí, urážky, šiky, zbraně a kopí?¹ Kam se poděli králové, kněží a soudcové, kteří byli sami odsouzeni?² Kam zmizely lampy, meče a vřava? Kam zástup lidí, pokřikování a nedůstojná stráž?³ Skutečně, opravdu národy snují marné plány.⁴ Narazily na nárožní kámen, Krista,⁵ ale oni sami byli potřeni, poničili pevné skály, ale sami přitom byli zničeni a rozpustili se jako pěna ve vlnách. Udeřili na nezkrocenou kovadlinu, a sami se rozlomili, na dřevo pověsili Skálu života, která je svým pádem zabila. Spoutali velkého Samsona, slunce, Boha.⁶ Když se však jeho pouta rozvázala, jinověrce a bezbožníky zahubil. Bůh, slunce, Kristus zapadl pod zemi, a Židům připravil věčné temnoty.⁷

Dnes nastala spása těm, kdo jsou na zemi, i těm, kdo jsou od věků pod zemí. Dnes nastala spása celému světu, jak viditelnému, tak neviditelnému. Dnes nastal dvojí Pánův příchod, dvojí spasitelný zásah,⁸ dvojí láska k člověku, dvojí sestoupení i blahosklonnost, dvojí navštívení lidí – z nebe na zem, a ze země pod zem Bůh přišel. Brány podsvětí se otevírají.

Vy, kdo jste po staletí spali, jásejte! Vy, kteří jste seděli v temnotě a stínu smrti, začněte spatřovat veliké světlo. Se služebníky je Pán, s mrtvými Bůh, se smrtelníky Život, s provinilci Nevinný, s těmi v temnotách Slunce, jež nezná západu, se zajatci Vykupitel, s poníženými ten, jenž převyšuje nebesa. Kristus přišel na zem, a uvěřili jsme. Kristus přišel mezi mrtvé, sestupme tam společně s ním a pohleďme na tajemství, jež tam jsou skryta. Poznejme, jak podivuhodné jsou skryté skutečnosti skrytého pod zemí, poznejme, jak i těm, kdo přebývali v podsvětí, zaznělo hlásání.⁹

Co to? To tedy Bůh jednoduše všechny zachraňuje jen tím, že se objevuje v podsvětí? Nikoli, ale i tam jsou ti, kdo uvěřili. Včera se událo to, co bylo vlastní spasitelnému zásahu,¹⁰ dnes to, co je vlastní moci; včera to, co náleželo slabosti, dnes svrchovanosti; včera se ukázalo to, co je vlastní lidství, dnes božství. Včera byl bičován, dnes s jasem božství bičuje sídlo podsvětí. Včera byl spoután, dnes svazuje tyrana pouty, která nelze rozvázat. Včera byl odsouzen, dnes dává svobodu odsouzeným. Včera se mu Pilátovi služebníci vysmívali, dnes při pohledu na něj vrátní podsvětí třesou.

Starý a nový zákon

(2) Avšak naslouchej vyššímu smyslu Kristova utrpení, naslouchej a zpívej hymny, naslouchej a veleb, naslouchej a hlásej velké Boží divy: jak Zákon ustupuje, milost vzkvétá, předobrazy pomíjejí, hlásá se pravda,¹¹ pomíjí stín, slunce naplňuje svitem veškerý svět, Starý zákon zestárl, Nový se nastoluje, co je staré, pominulo, hle, je tu nové!¹² V době Kristova umučení pobývaly na Sionu dva národy, židovský a pohanský; dva králové, Pilát a Herodes; velekněží, Annáš a Kaifáš. Společně se tedy slavila obojí Pascha, jedna přestala a druhá, Kristova, začala. Toho večera se konaly dvě oběti, protože se také konala dvojí spása, totiž živých a mrtvých. Židé svázali beránka a zabili ho, a ti z pohanů Boha v těle. Jedni vzhlíželi ke stínu a druzí se utíkali ke slunci a Bohu. A jedni svázali Krista a poslali ho pryč, a ti z pohanů ho jednomyslně vítali. A jedni přinesli oběť zvířete a druzí oběť Božího těla. Židé si však připomínali vyjití z Egypta a pohané hlásali vysvobození z bludné cesty.

A kde? Ve městě Sionu, městě velkého Krále, v němž konal spásné činy uprostřed zeě¹³ uprostřed dvou Živých¹⁴ známý Ježíš, Boží Syn, Život uprostřed dvou Živých, Otce a Ducha, vycházející ze Života a zjevující se jako pravý Život;¹⁵, narozený v jeslích uprostřed andělů a lidí, uprostřed dvou národů ustanovený jako nárožní kámen,¹⁶ právě tak ohlášen uprostřed Zákona a proroků, zjevený na hoře uprostřed Mojžíše a Eliáše,¹⁷ jenž se nechal uprostřed dvou lotrů poznat dobrému lotrovi, a usadil se uprostřed přítomného života a budoucího života jako věčný soudce, a tvořící uprostřed dnes živých a mrtvých dvojí život a dvojí spásu. Znovu opakuji: dvojí život, dvojí zrození a zároveň znovuzrození, a poslyš poselství o událostech dvojího narození a slovy případ dvojího zrození a tleskat zázrakům.

Kristovo narození a znovuzrození

(3) Anděl oznámil Kristově matce Marii radostnou zvěst o narození Krista, a anděl oznámil Marii Magdaléně oznámil radostnou zvěst o jeho znovuzrození z hrobu. V noci se Kristus narodil v Betlémě, a opět v noci byl na Siónu znovuzrozen z mrtvých. V jeskyni ve skále se Kristus narodil, v jeskyni ve skále se Kristus narodil znovu. Při narození jej zavinuli do plen, a také zde je zavinut do plátna. Když se narodil, dostal darem myrhu, a také při pohřbu dostává myrhu a aloe. Při prvním Josef, svobodný manžel Mariin, při druhém Josef z Arimatie. V Betlémě narození v jeslích, a také v hrobě jako v jeslích. Pastýři jako první zvěstovali radostnou zprávu o Kristově narození, ale první ze všech pastýřů, Kristovi učedníci, zvěstovali radostnou zprávu o Kristově znovuzrození z mrtvých. Při prvním anděl zvolal k Panně: „Buď zdráva“,¹⁸ a při druhém velký anděl dobré rady,¹⁹] zvolal k ženám: „Buďte zdrávy!“²⁰

Při prvním zrození Kristus po čtyřiceti dnech vstoupil do pozemského Jeruzaléma, do chrámu, a jako prvorozený přinesl Bohu dvě hrdličky. Ale také při svém znovuzrození z mrtvých Kristus po čtyřiceti dnech vystoupil do Jeruzaléma shůry – z něhož se nevzdálil –, do pravé velesvatyně jako neporušitelný prvorozený z mrtvých,²¹ a přinesl Bohu a Otci jako dvě neposkvrněné hrdličky naši duši a tělo; a jako Simeon jej Věkovitý,²² Bůh, přijal do své náruče.²³ A pokud tomu rozumíš jen jako bájnému povídání, a nikoli jako něčemu hodnověrnému, hovoří proti tobě nedotknutelné pečeti hrobu znovuzrození Pána a Krista.²⁴ Neboť jako se Kristus narodil, ačkoli byly zámky panenství zapečetěny, tak se znovuzrození Krista odehrálo, aniž by byly pečetě hrobu rozlomeny. Jak, kdy a kým byl Kristus, Život, uložen do hrobu? Naslouchejme svatým slovům.

Výklad Mt 27, 57

Když nastal večer, přišel zámožný člověk z Arimatie, jménem Josef, který také patřil k Ježíšovým učedníkům. Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo.²⁵

Smrtelník přišel ke smrtelníkovi, a žádal, aby si mohl vzít Boha smrtelníků. Hlína žádá hlínu, aby si mohla vzít toho, který tvoří všechno,²⁶ tráva trávu, aby se mohla postarat o nebeský oheň,²⁷ kapička kapku, aby mohla pojmout propastné hlubiny. Kdo kdy viděl, kdo kdy slyšel, aby člověk člověku daroval Stvořitele člověka? Člověk bez zákona slibuje, že věnuje spravedlivému a tvůrci zákonů dar. Nesoudný soudce nechává pohřbít odsouzeného soudce soudců.

Když nastal večer, přišel zámožný člověk jménem Josef“²⁸

Opravdu byl bohatý, protože dostal celou Pánovu složenou hypostasi. Skutečně byl bohatý, protože si od Piláta vztal Kristovu dvojí podstatu. A bohatý (vskutku) proto, že byl hoden vzít drahocennou perlu. A opravdu byl bohatý, neboť si odnesl perlu nevýslovné ceny. Byl bohatý, poněvadž si odnesl měšec naplněný pokladem božství. Však jak by neměl být bohatý, když získal život a spásu celého světa? Jak by Josef nemohl být bohatý, když dostal darem toho, který současně všechny živí i všem vládne?

Když nastal večer.²⁹

Slunce spravedlnosti už totiž opravdu zapadlo v podsvětí. Tehdy přišel zámožný člověk z Arimatie, jménem Josef, který se skrýval ze strachu před Židy, přišel také Nikodém, který přišel za Ježíšem v noci. Tajemství tajemství zůstávají skryta. Dva tajní učedníci přicházejí ukrýt Ježíše do hrobu, a svou vlastní skrytostí se učí tajemství skrytému v podsvětí Boha ukrytého v těle, a navzájem se předří v lásce k Bohu: Nikodém projevující štědrost v podobě myrhy a aloe, a Josef hodný chvály díky své smělosti vůči Pilátovi.

Ten se totiž, odmítnuv veškerý strach, odvážil vstoupit do Pilátovy přítomnosti a požádat o Ježíšovo tělo. A když tak učinil, počínal si moudře, aby dosáhl záměru, který mu byl tak drahý. Nezačal tedy k Pilátovi hovořit nějakými vyumělkovanými a povýšenými slovy, aby nevzbudil jeho hněv a jeho žádost nebyla odmítnuta. Ani mu nepověděl: „Vydej mi tělo Ježíše, který před krátkým časem zatemnil slunce, rozbil skály a rozechvěl zemi, otevřel hroby a roztrhl chrámovou oponu.“ Nic takového Pilátovi neřekl. Orátil se na něj jen s malou prosbou:

Josefova žádost před Pilátem

(5) „Soudce, přišel jsem tě požádat o jednu maličkost. Nech mě pohřbít mrtvé tělo toho, kterého jsi odsoudil, Ježíše Nazaretského, Ježíše chudého, Ježíše bez domova, toho Ježíše, který visí nahý, Ježíše prostého syna tesařova, Ježíše vězně, Ježíše bez střechy nad hlavou, cizince neznámého mezi cizinci, který visí všemi opovrhovaný. Dej mi tohoto cizince: k čemu je ti tělo tohoto cizince? Dej mi tohoto cizince: vždyť sem přišel z daleké země, aby zachránil cizince.³⁰ Dej mi tohoto cizince: vždyť sestoupil do temnot, aby vyvedl cizince. Dej mi tohoto cizince: neboť on sám je cizinec. Dej mi tohoto cizince, jehož zemi my cizinci neznáme. Dej mi tohoto cizince, jehož Otce my cizinci neznáme. Dej mi tohoto cizince, jehož místo ani způsob přebývání my cizinci neznáme. Dej mi tohoto cizince, který žil životem cizince mezi cizinci. Dej mi tohoto nazaretského cizince, jehož narození my cizinci neznáme. Dej mi tohoto ochotného cizince, který nemá kam složit hlavu.³¹ Dej mi tohoto cizince, který se narodil v jeslích mezi cizinci jako cizinec bez domova. Dej mi tohoto cizince, který ze svých jeslí jako cizinec utekl před Herodem. Dej mi tohoto cizince, který z vlastních plenek utekl do Egypta, který nemá město ani vesnici, domov ani příbuzenstvo, žije se svou matkou v cizí zemi, a přitom má všechno.

Dej mi, vladaři, tohoto člověka, který visí nahý na dřevě, abych přikryl toho, kdo přikryl nahotu mé přirozenosti. Dej mi tohoto mrtvého člověka a zároveň Boha, abych mohl přikrýt toho, jenž přikryl mé nepravosti.³² Dej mi toho mrtvého, abych ho pohřbil, neboť on pohřbil mé hříchy v Jordánu. Prosím za mrtvého muže, který strpěl urážky všech, jehož zradil přítel, jehož prodal učedník, jehož vyhnali služebníci. Prosím za mrtvého muže, jehož odsoudili ti, které osvobodil z otroctví, jemuž dali napít octa ti, které krmil, jehož zranili ti, které uzdravil, jehož opustili jeho učedníci, jehož připravili o vlastní matku.

Prosím tě, Piláte, za mrtvého, který visí na dřevě (kříže). Vždyť nemá na zemi otce, a nyní ani přítele, ani učedníka, ani příbuzného, ani nikoho jiného, kdo by ho pohřbil; ale je na světě sám, on, jednorozený Syn jediného Otce, sám Bůh, a nikdo jiný.“

Josef z Arimatie pohřbívá Boha

(6) Josef tedy promluvil s Pilátem a "Pilát přikázal vydat mu Ježíšovo nejsvětější tělo.³³ Přišel na místo zvané Golgota³⁴ a sňal z dřeva (kříže) Boha v těle. A položil nahého Boha v těle na zem, avšak tentokrát již nikoli nahého.³⁵ A toho, který táhl všechny lidi vzhůru,³⁶ je vidět, jak leží dole, a Život a dech všech je na čas bez dechu, a toho, který stvořil tvory s mnoha očima, tu vidí bez očí, a ten, jenž je vzkříšením všech, tu leží na zádech, Bůh mrtvý v těle. A hřmot Božího slova v těle mlčí, a dlaně pozvedá ten, jenž drží zemi v rukou.³⁷

Nuže, Josefe, který jsi prosil a dostal,³⁸ víš dobře, koho jsi přijal? Přišel jsi ke kříži a sňal jsi Ježíše, víš dobře, koho jsi snesl? Víš-li dobře, koho jsi držel, jsi nyní bohatý. Jak tedy pohřbíváš toto božské a strašné tělo? Tvé toužení je hodné chvály, ale ještě více chvály si zaslouží, kam je tvá duše zacílena. Cožpak se nechvěješ, když neseš v náručí toho, jenž rozechvívá cheruby? S jakou bázní vskutku odkrýváš plátno z tohoto božského těla? S jakou zbožností jsi s rozechvěním upřel své oči, abys pohlédl na tělo Boha, který se dobrovolně pokořil, a odkryl je?

Nuže, řekni mi, Josefe, pohřbíváš Ježíše, východ vycházející z východu,³⁹ také k směrem k východu? Svými prsty jako mrtvý muž zatlačíš oči Ježíšovi, jenž prstem otevřel oči slepého? Nebo také sevřeš ústa toho, který otevřel ústa němého? Spojuješ také ruce toho, který rozvázal vyschlé ruce? Nebo snad také svazuješ nohy toho, který dal chodit nehybným nohám? Zvedáš také na nosítkách toho, který přikázal ochrnutému: „Vezmi svá nosítka a choď“?⁴⁰ Vyléváš také olej na nebeský Olej, který byl vylit a uzdravil svět? Když z rány Božího těla stále vytéká krev, tiskneš toho Boha, jenž uzdravil trpící krvotokem? Omýváš také vodou tělo toho Boha, který obmyl všechny lidi a očistil je? A jaké lampy zapaluješ pravému Světlu, jež osvěcuje každého člověka?⁴¹ Jaké žalozpěvy budeš zpívat tomu, jenž bez ustání přijímá písně nebeských mocností? Budeš také prolévat slzy jako nad mrtvým, nad tím, který plakal a vzkřísil z mrtvých Lazara?⁴² Budeš také naříkat nad tím, který všem přinesl radost a Evě vzal smutek?⁴³

Požehnání Josefovi a Nikodémovi

(7) Přesto žehnám tvým rukám, Josefe, které sloužily a dotýkaly se rukou a nohou zakrváceného Ježíšova božského těla. Žehnám tvým rukám, které se dotkly Božího boku dříve než nevěřící Tomáš, který uvěřil a dostalo se mu chvály, že byl přespříliš opatrný.⁴⁴ Žehnám tvým ústům, nenasytně naplněným, přiloženým k ústům Ježíšovým a naplněným Duchem svatým. Žehnám tvým očím upřeným k očím Ježíšovým, od nichž přijaly pravé světlo. Žehnám tvé tváři přiložené k Boží tváři. Žehnám tvým ramenům, která nesla toho, který nese všechno.⁴⁵ Žehnám tvé hlavě, jíž se dotkl Ježíš, Hlava všech.⁴⁶

Žehnám Josefovi a Nikodémovi, dříve než cherubové byli cheruby, když mezi sebou pozvedali a nesli Boha, neboť dříve než tito šestikřídlí Boží služebníci, nezakrývali a neuctívali Boha svými křídly, nýbrž pohřebním plátnem. Ten, před nímž se cherubové třesou, toho Josef a Nikodém nesou na svých ramenou, jako jej společně nesou i všechny řády nehmotných bytostí. Nejsou snad tam, kde se nacházejí Josef a Nikodém,⁴⁷ shromážděny také veškeré zástupy Božích andělů? A před nimi kráčejí cherubové, předbíhají je serafové, trůny jej nesou společně s nimi, šestikřídlí je přikrývají, a mnohooké bytosti se chvějí při pohledu na Ježíše v těle, jež nehledí, mocnosti jej zahalují a panstva jej opěvují hymny. A (andělské) řády se chvějí a diví se, a se strachem a pochybnosti říkají:

„Co je to za strašnou zprávu, plnou strachu, chvění a hůzy? Co je to za veliký a neuvěřitelný zázrak? Bůh, který je nad námi, neviditelnými bytostmi, které jej nemůžeme spatřit, se ocitá zde dole jako nahý a mrtvý smrtelník, jehož mohou spatřit smrtelníci? O toho, při němž s úctou stojí cherubové, Josef a Nikodém tu bez váhání pečují. Kdy sem dolů sestoupil ten, který výsosti neopustil? Kdy vyšel ten, jenž přebývá uvnitř? Jak přišel na zem ten, který vše naplňuje? Jak sestoupil, aniž by si toho někdo všiml, když jako Bůh stále přebývá na výsostech spolu s Otcem? Ten, který se nám nikdy nezjevil, se lidem ukázal jako člověk a současně přítel člověka. Jak bylo možné vidět neviditelného? Jak se mohl nehmotný vtělit? Jak mohl trpět ten, jenž trpět nemůže? Jak se Soudce mohl vystavit soudu? Jak mohl život okusit smrt?⁴⁸ Jak mohl toho, jehož nic obsáhnout nemůže, obsáhnout hrob? Jak může přebývat v hrobě ten, který neopustil trůn svého Otce? Jak může projít dveřmi do jeskyně ten, kdo neotevřel bránu nebes, ale otevřel bránu ráje, kdo neotevřel bránu panenství, ale rozlomil bránu podsvětí,⁴⁹ kdo neotevřel dveře Tomášovi, lidem však bránu do království otevřel, a kdo uchoval bránu a pečeť hrobu neporušené? Jak lze mezi mrtvé počítat toho, jenž je svobodný mezi mrtvými?⁵⁰ Jak se světlo, jež nezná západu, může nacházet v temnotě a stínu smrti?⁵¹

Kam jde, kam sestupuje ten, jehož smrt nemůže zadržet? Jaký důvod, jaký záměr, jaká myšlenka stojí za tím, že sestupuje do podsvětí? Snad sestupuje, aby přivedl zpět odsouzeného Adama, našeho spoluslužebníka?⁵² Skutečně přichází hledat ztracenou ovci,⁵³ tu, jež byla stvořena jako první. Chce tedy navštívit ty, kdo sedí v temnotě a stínu smrti.⁵⁴ Zajatého Adama a spolu s ním zajatou Evu přichází z jejich utrpení vysvobodit jejich Bůh a syn. Ale sestupme s ním, ale utvořme s ním chór, poskočme, pospěšme si, utvořme průvod, oslavujme, ale rychle, hleďme, jaké změny Bůh přináší lidem, když ze své svrchované dobroty přináší odsouzením vysvobození.“

Dokončení příště

Duccio, Pánův sestup do podsvětí (1308–1311)

David Vopřada

váz., 216 str., rok vydání 2023

Jako čtrnáctý svazek edice Patristika vycházejí promluvy, které hipponský biskup svatý Augustin (354–430) pronesl v průběhu postní doby. Ve svazku je zařazeno osm postních promluv, dále osm promluv ke kandidátům křtu v rámci jejich přípravy na křest – jde převážně o promluvy k předání či složení vyznání víry, a nakonec čtyři promluvy na památku utrpení Páně, které Augustin přednesl během velkopátečních obřadů. Augustin v promluvách vysvětluje smysl a charakter postní doby, zdůrazňuje její slavnostnost a její primární zaměření na prohloubení víry a upevnění vztahu s Bohem. Věnuje se také typickým prostředkům postní přípravy, jako jsou půst, modlitba a almužna, rozebírá význam jednotlivých článků vyznání víry a vykupitelskou hodnotu Kristovy smrti a vzkříšení, skrze něž jsme byli uschopněni otevírat se Boží lásce a přátelství.

Úvodní studie a komentář David Vopřada. Překlad z latiny Pavel Koronthály a David Vopřada.

K dostání třeba v Krystalu, resp. v Olivě

„Vy jste sůl země“ (Mt 5, 13), to je takové silné slovo, které Ježíš říká po těch blahoslavenstvích na začátku své horské řeči, a stejně tak nám ho říká i dnes a tady. Ale když říká: „Vy jste sůl země,“ co se tím chce říci? Má nás snad vysypat na zem, nebo to je jak ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kde obr Koloděj vybízí ostatní postavy: „Tak se navzájem osolte“?

Ježíšův obraz je trochu překvapivý. Slovo „země“, které ve spojení užívá, může znamenat také lidi, lidstvo, ti, kteří obývají zemi. Jenže řecké slovo γῆ (gé), užité v Matoušově evangeliu, je nejspíše překladem Ježíšem užitého hebrejského אֶרֶץ (erec) nebo aramejského אַרְעָא (arcá), které neznamenají pouze zemi, ale na dvou místech bible (Žl 11 [12], 6 a Job 28, 5) označuje také hliněnou pec. S takovou se lze dodnes setkat na Blízkém Východě, v Egyptě a v Palestině, na vesnicích, kam rodina či klan chodila péct chlebové plecky či cokoli jiného (palestinští Arabové prý takovou pec také dodnes označují slovem ’arcá. Sůl se v Palestině prvního století užívala pro topení v peci jako katalyzátor, na dno pece se pokládala vrstva soli, která napomáhala palivu hořet.

Jenže s topivem to bylo v Palestině těžké, dřevo bylo vzácné, čeho ale nikdy na Blízkém Východě nechybělo, byl trus. Kozlí a ovčí trus se pro svou suchost k topení nehodil, ale oslí či velbloudí trus byl prý naprosto ideální. A tak se již od dětství děvčata učila sbírat po vesnici právě tento trus (ano, bylo to považováno za ženskou práci, sorry, ladies), hníst (třeba i společně se solí) do koláčků (radši briket) příhodné velikosti, a ty sušit v horkých měsících na slunci. Takže tu nacházíme konečně jednoznačnou odpověď na otázku malého Péti z Pelíšků, zda hovno hoří. Ano, a sůl tomu pomáhá. Toto topivo se tedy vkládalo do pece a za pomoci soli výborně hořelo. Pak pec pekla, vydávala teplo a žár a upekla, co bylo zapotřebí.

Když Ježíš říká: „Vy jste sůl země,“ tak tim myslí: umožňujete i hovnu hořet, protože díky vám se může rozpálit pec, můžete tam vnést energii, tu záři do výhně tohoto světa, ve kterém žijete. Ano, je to obraz pro nás hodně nezvyklý, ale – jak už Ježíšova přirovnávání bývají – je ze života, a přitom hodně názorný. To, co Ježíš říká, dává takto mnohem větší smysl. Být solí země nebo být solí pro tu hliněnou pec, znamená vnášet tam, kam přicházíme, příležitost, aby tam začalo hořet. Být těmi, kteří nějakým způsobem jsou schopni nastartovat nějaké procesy, které povedou k dobrému, které něco přivádí k cíli, například hořící pec k upečení chleba. Ježíš tedy neříká: „jste sůl“, tedy jste na hovno, ale naopak, vy jste ti, kteří mají tam, kde žijete, rozpalovat, mají tomu, co vypadá bezcenné dávat sílu, aby se to rozhořelo a aby z něčeho, co vypadalo na první pohled ne tak docela váhně, bylo něco, co vydává žár, něco, co je k obrovskému prospěchu.

Ovšem ani sůl v peci netrvá věčně, po určité době používání sůl ztratila svoje schopnosti napomáhat hoření, naopak. A pak opravdu jako nezbývalo nic jiného, než tu sůl, co v peci zůstala, vyndat a nanejvýš se tím dala posypat nějaká ta rozbahněná cesta, aby se to jako méně klouzalo. Ztratit slanost tu tedy neznamená ztratit chuť, ale spíše schopnost být katalyzátorem hoření v peci. Taková sůl se už k ničemu nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

Připadá mi ale, že ani ta vyhozená sůl není tak úplně k ničemu. Protože i ta může člověku pomoci, aby se nesklouzl a nepřistál na zemi některou svou částí těla dříve než ostatními, aby nakonec došel, kam potřebuje. To neznamená to, že ten člověk už není vůbec k ničemu, ale znamená to, že ještě má nějaké využití, schází mu ale už schopnost podporovat oheň. Každý z nás žijeme v nějakém jiném prostředí. Sami víte, jakou z toho máte náladu, jakou ostatní mají náladu, jaká v prostředí, ve kterém žijete, ať je to u vás doma, v práci, ve škole, mezi přáteli, jaká je tam atmosféra. A všichni známe, že je něco jiného, když nám je v takovém prostředí protivně, ale něco docela jiného je, když tam něco doutná, hoří, jiskří. Asi jsme každý zažil nějakou pracovní schůzi, z níž nám bylo trochu na zvracení nebo úzko, a naopak zažili jsme určitě také pracovní tým nebo přátele, rodinu, s nimiž nám bylo a je dobře, klapalo to a fungovalo a byla z toho spousta radosti a dobrého díla.

Ježíš vám říká, že jste sůl zeně. Tím chce říct, že už jste těmi, kteří ve svém prostředí napomáháte tomu, aby tam nebyla blbá nálada. Naopak, máte v sobě schopnost něco tam rozdmýchat, zkuste tam tedy vnést život, nějaké teplo bratrské, sesterské, mateřské, otcovské lásky, cokoli. Vneste do toho něco, co ve vás působí Duch svatý, který rozpálil vaše srdce, a ten oheň předávejte dál.

Takhle nějak si vysvětluji, co Ježíš mohl svými slovy myslet. A my sem přicházíme, abychom, jak onehdy řekl Saša Flek při jedné diskusi, nechali Božím slovem pohnojit svůj život, a mohl tak tam, kde žijeme, vzejít nějaký užitek. Každému z nás se asi honí při těch slovech hlavou něco jiného. Asi víte, kde to ve vašem životě dobře hoří, asi i to, kde ne. Každý z nás je k něčemu povolán. Já vám víc říci nemohu, to je mezi vámi a Pánem Bohem – k čemu vás volá, co po vás chce, kde vy sami vidíte své poslání. Ale při dnešní eucharistii se můžeme modlit i za to, abychom opravdu byli solí země tam, kde žijeme. Protože tou solí už jsme, je to možné, a asi se o to netřeba až tak moc snažit. Ale zásadní je vědět, že jsme solí, která má sloužit k hoření v peci tohoto světla. A jak jsme na tom, to známe nejlíp. V jakém prostředí žijeme a pracujeme, zda hoříme, zda je nám dobře, anebo ne, chce se nám hořet, nebo ne, je-li nám v tom dobře, anebo nám není nejlíp. Všechno to ale můžeme vložit na oltář a nechat Krista, aby to přijal a proměnil a vlil do toho znovu svého Svatého Ducha, aby se jeho slovo o soli země doma, v práci, ve škole, mezi přáteli, v církvi, dále naplňovalo. A aby tam hořelo, aby tam hořel veškerý trus, co tam je.

Kázání na 3. neděli v mezidobí A • Iz 8, 23 – 9, 3 • Žl 26 (27) • 1 Kor 1, 10–13. 17 • Mt 4, 12–23

Lovit lidi. To asi nevnímáme jako nejšikovnější výraz. Zní to zvláštně, skrývá se v tom nebezpečí, které bychom mohli spojovat s manipulací nebo se sektami. Můžeme slyšet, že někdo loví zákazníky nebo klienty, o někom řekneme, že loví v kalných vodách, tedy zištně využívá neurovnaných nebo zmatených poměrů. Lovit peníze po kapsách nebo v kabelce může být neutrální, případně až legrační. Snažíme se lovit v paměti jména lidí, to mi třeba zrovna moc nejde, občas lovíme stanice na rádiu nebo televizi. Lovit ryby ale nepochybně znamená dravce a kořist, ulovit velkou rybu je pro rybáře, který se zdravě nají, dobrá zpráva, horší zpráva je to ale pro tu rybu. Když chceme někoho ulovit, můžeme k tomu použít volavku, a možná se nám v hlavě přehraje pár scén z nějakého filmu s drogovými dealery nebo prostitutkami, kde nakonec někdo sedne na vějičku. A co teprve lov voličů před volbami! Co si budeme povídat: lovení má spíš negativní konotace. Je to tedy dobrá metafora, ten rybolov, jak jej Ježíš po svých učednících, které v dnešním evangeliu povolává, chce?

V Palestině Ježíšovy doby by to asi takhle nechápali. Z archeologických nálezů z Galileje sice známe rybářské háčky, ale evangelia mnohem častěji popisují rybolov pomocí sítí – podobně jako je používají Petr, Ondřej a synové Zebedeovi v dnešním evangeliu. Ve starověku se často rybolov používal jako odkaz na přivedení lidí na novou úroveň vědomí, tedy to, že někoho, kdo je pod vodou, přivedete na břech, kde může dýchat a vidět slunce mnohem snáz. Velryba vám sice za přesun na pevninu nepoděkuje, ale lidi zřejmě ano (pokud nemají takovou tu chytrou věcičku na dýchání pod vodou, co používají jediové v Hvězdných válkách).

Možná trefnější pak bude ještě to, že Židé Ježíšovy doby také znali lépe než my starozákonní spisy, a tak lovení ryb jim možná rezonovalo s Jeremiášovým: Pošlu mnoho rybářů, praví Hospodin, aby je chytali (Jer 16,16). Jak to máme chápat? Kdybychom to chápali ve smyslu veršů, které následují, Ježíš tam hovoří o špatných a zlých lidech, a rybáři tak mají za úkol vyhledávat a ničit škůdce. Když se podíváme na to, co předchází (přivedu je zpět do jejich země, kterou jsem dal jejich předkům), pak obraz rybolovu vykresluje shromáždění při obnově zaslíbené země, až se exulanti navrátí z Babylóna do Jeruzaléma. Asi takhle to mohl Ježíš myslel, protože to je vlastně totéž, jako když hlásá příchod Božího království. Boží království přece také znamená konec duchovního vyhnanství a návrat domů, k Otci. Udělám z vás rybáře lidí je tak hlavně pozváním: připojte se k mému kázání a uskutečňování Boží vlády, která má přijít a kterou Ježíš nazývá nebeské království.

Jak se to vztahuje k životu dnešní církve? Tak asi to má co do činění s hlásáním evangelia, s evangelizací, k poslání, které se týká každého křesťana. Druhé čtení z prvního Pavlova listu Korinťanům ale naznačuje jiný druh nekonečné apoštolské práce – uzdravování rozdělení v církvi. Korinťané si užívají soupeření, které ale ohrožuje jednotu Kristova těla. Sjednotil je křest a víra, ale nyní se sami rozdělují do frakcí. Ti, kteří byli shromážděni jako lid, se zase nechali rozptýlit. Pavel jim připomíná, že ač jsou rozdílní, tak je sjednotil objev Boží moci a moudrosti v ukřižovaném Kristu a v životě služby sobě navzájem, ke kterému je tento objev přivedl.

A v tomhle smyslu jako církev můžeme (a máme) i dnes uvažovat. Jsme tady a teď, a když se četl Pavel, možná jsme neměli až takový problém rozpoznat se v rámci církve v tom, co popisuje, jako v zrcadle. Naše církev se polarizuje, máme v ní různé představy, někdo se romanticky shlíží v nějaké historické podobě církve, někdo jiný si dovede představit církev otevřenou, což ale budou jiní považovat za ohrožení pravé víry a podobně. Jsou tu ti, kdo evangelium vnímají přes zjevení v Medžugorje, přes kardinála Saraha či Burkeho (abychom nejmenovali hned postavy z našeho prostředí), jiným je bližší církev papeže Františka, jezuity Jamese J. Martina, jiní ještě s někým jiným. Jsou tu ti, kteří jsou zakořeněni v tom, co církev učí, jsou tu ti, na které je dnešní církev příliš liberální, jsou tu ti, kteří chtějí přinášet evangelium světu dnešními způsoby a tak, aby mu člověk rozuměl a nepřipadal si jak v nějakém exotickém spolku.

Myslím, že každého z nás v církvi nadzvedává něco jiného, každému se emoce vzbouří na jiný podnět. Tohle napětí církev v sobě nesla vždy. Pavel a Matouš nám ale dnes připomínají, že jsme my všichni našli Ježíše jako světlo v temnotách, opustili jsme sítě běžného fungování světa (teda), a vnímáme, že jsme povoláni dávat dohromady lidi, kteří touží po novém životě. A naše rozdíly pak můžeme začít vnímat jako obohacení pro dobro těla Kristova, jímž je církev, a můžeme v této svobodě začít dobře sloužit tomuto tělu i světu. Je to svědectví, které dnes církev potřebuje jak pro sebe, tak pro rozdělenou společnost, která si taky sama se sebou neví rady. Ježíš nás ale zve, abychom házeli sítě, vytvářeli a opravovali sítě vztahů mezi lidmi na cestě do Božího království, a netrhali je

Není titulek jako titulek. Když jsem natáčel s Petrem Vizinou rozhovor o patrologii a penitenciářích, byl z toho titulek Ženám je třeba přistřihnout peníze na přepych, cituje kněz raného církevního spisovatele Kléménse (tedy správně Klémenta, když už). Prý má titulek potenciál a já se dobře bavím. Odkaz na vysílání zde.

Ilustraci k tomuto článku vytvořil(a) Dall-E. Stejně mě fascinuje, jak jde ta umělá inteligence kupředu.

Ježíš vyprávěl podobenství z jednoho prostého důvodu: kdyby vyložil nasucho, co opravdu myslí a použil by k tomu veškerou dostupnou, pokud možno odbornou, terminologii, málokdo by mu rozuměl. Ale nejen proto: on si chtěl získat nejenom hlavy, respektive mozky svých posluchačů, ale chtěl si získat celé jejich srdce, celé lidi. Lukášovo zpracování některých Ježíšových podobenství, opravdové perly světového kulturního dědictví, pak tento milosrdný rys Ježíšovy osobnosti, který se sklání s obrovským srdcem k člověku, vyjadřují trefně a přitom krásně. Pro kazatele, který stojí před posluchači Slova, tak ovšem vyvstává velký problém: jak nechat onen příběh promluvit, a přitom jej nezničit, nezahltit svými slovy?

Podobenství o ztracené ovci, ztracené minci a ztracených synech známe všichni dobře a patří k nejznámějším Ježíšovým podobenstvím. Tím nejdůležitějším však nebude, co vám řeknu, ale to, co jsme už slyšeli, zda totiž ona podobenství cosi rozechvěla ve vašem srdci. Boží slovo je dostatečně silné na to, aby se nás nějak dotklo. To, co ve vás možná již zaznělo, je pro vás zřejmě nejdůležitější, tak si to, prosím, nenechte zakopat. Přesto alespoň pár slov k tomuto nádhernému textu, abychom vydolovali znovu něco z obrovských pokladů, které zatím mohou zůstávat skryty a přesto by bylo dobré vynést je na povrch.

Zkusíme-li se zamyslet a přijít na to, jaká klíčová slova spojují tři podobenství z 15. kapitoly Lukášova evangelia, pak nás nejprve asi napadne milosrdenství, odpuštění, návrat, obrácení, pokání. Slova, která jsou křesťanství zcela vlastní, stojí u jeho základu a v podstatě vždycky lze o nich něco říci. V těchto podobenstvích jsou pro nás velmi přitažlivá a přijatelná i díky tomu, že se až zdá, že zde nacházíme odpuštění hříchů bez kříže, svátostí či rozhřešení udělovaného církví. Mezi Bohem a hříšníkem jako by nic nestálo - stačí bezvýhradné obrácení a milosrdenství Otcovo. Avšak ačkoli zní ona tři podobenství velmi necírkevně (v tom smyslu, že pro ně církev nepotřebujeme), všechna tři o církvi a o jejím společenství velmi silně vypovídají, a svým způsobem právě církev je jejich dějištěm.

Nejsilnějším pojmem, který by totiž ona tři podobenství mohl spojovat, je radost, kterou člověk sdílí s tím, který se odvrací od špatné cesty a přichází na cestu dobrou. Proč? Podobenství jsou totiž odpovědí na nemístnou poznámku farizeů: "On přijímá hříšníky a celníky." Ježíšova podobenství jsou tedy odpovědí na obecně lidskou nepřejícnost, že druhému se najednou daří dobře, že už není černou ovcí, ale cosi důležitého se v jeho životě změnilo. Těmito příběhy nastavuje Ježíš zrcadlo těm, kteří když ukazují prstem na druhé, mlčky volají: \"Podívejte se na mě, jak jsem dobrý a správňácký, ačkoli pořád nahlas říkám, jak velký jsem hříšník.\" Ježíš několikrát odpovídá podobně: "Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se ztratila." A dále: "Radujte se se mnou, protože jsem nalezla peníz, který jsem ztratila." A nakonec: "Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je zase nalezen."

Společná radost je cosi, co je tak autenticky spjato s církví, že to zkrátka od toho křesťanství odpárat nejde - a odpářeme-li to, pak už to nebude Kristova nauka úplná. Vždyť právě společná radost je čímsi, co spojuje přátele, sousedy, blízké, rodiny. K takové radosti chce svými příběhy dnes povzbudit Ježíš. Má svou logiku: Dokáží-li se andělé v nebi a nebeský Otec tolik radovat, že se kdosi ztracený nalezl, pak nejpřirozenější naší reakcí je také se společně s nimi z téže události radovat.

Ona to je v české kotlině vzácná vlastnost. Nevím, co nás takto zpotvořilo, ale býváme někdy hodně nepřejícní, hodně škodolibí, cyničtí, přezíraví. Rádi si vytváříme svá ghetta, do nichž se zavíráme a jednoduše nás vevnitř nazveme těmi správnými, a ty venku špatnými, nebezpečnými, zloději a cizáky. Ukazujeme si na druhé a říkáme si, tenhle se paktuje s támhletím, a to je ale pěkný lump. Sami se ospravedlňujeme a přitom si nevidíme ani na špičku nosu. Ale radost z toho, že se druhý vydává na správnou cestu, radost z toho, že se vedle mě děje něco dobrého a krásného, je dobrým lékem na naši vlastní omezenost. To, že se tu scházíme, ačkoli navzájem víme o svých slabostech a že jsme společně rádi, že nás Bůh vede ke spáse, nám může být praktickým důkazem, že církev má v našem životě místo, které je důležité, a že je darem od Boha.

Radost, kterou s druhým sdílím, je také způsobem, jak druhému darovat kus svého srdce. Jinde Ježíš říká: "Žehnejte a neproklínejte." Ano, dobrořečení, žehnání, to, že o druhém a ke druhému mluvím dobře a s radostí, je velmi tajemným způsobem, kterak Bůh uzdravuje naše rozdělení, naše rány, naši omezenost, a přivádí nás k tomu, co je opravdová láska. Mnoho lidí je dnes mrzoutských. Radost ale není nějak celkový životní pocit. Radost se skládá z malých zlomků všedních dní. Sdílím-li pak radost z radosti či štěstí druhého, pak se v mém životě najednou ocitá mnoho více okamžiků plných radosti, které potom prozáří náš život, takže se postupně stává opravdu radostným.

Pane Ježíši Kriste,
ty jsi lékař, který se zcela vydává svému poslání přivést lidi k záchraně.
Nejsi apatický jako veřejné mínění, ale je na tobě vidět, o co ti tolik jde.
My nejsme s to soudit, zda je někdo spravedlivý, nebo hříšník.
Jsme ale přesvědčeni, že je nám všem zapotřebí spásy, záchrany,
a žes nám dal svátosti a církev jako lék, který nám má pomoci.
Přemoz naše srdce, abychom se dokázali radovat, když se lidé obracejí k tobě,
tak jako se radují i andělé v nebi.
Tato společná radost ať se promění v lék nejen našeho života, ale života všech.
Amen.

Bartolomé Esteban Murillo, Marnotratný syn, 1667/1670, National Gallery of Art, olej na plátně, 262,9 x 286,4 x 8,6 cm

Prostor pro homilii je v Katolickém týdeníku přece jen omezený (a je to tak dobře, jinak bychom se tam zakecávali). A protože Homilie 19. neděle v mezidobí C: Toužíme umět důvěřovat se musela vejít do minuty, nabízím text této homilie ve verzi Preacher’s Cut:

Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme -- to jsou slova Listu Židům. Neznamená to furt vidět, kudy kam. Víra má co do činění s důvěrou. A důvěra mi přijde jako čím dál důležitější věc, zvláště pro dnešní dobu. Na důvěře závisí, jak spolu lidé jednají, na důvěře stále více záleží v anonymním prostředí -- tam, kde jeden druhého neznáme, se našimi majáky stávají ti, kterým můžeme důvěřovat.

Když nám důvěra chybí, docela jsme se to naučili nahrazovat. Příliš pracujeme, příliš jíme, a zároveň nám dělá tolik problémů udělat si na ty nejbližší a nejdůležitější lidi v našem životě čas. Bez důvěry v druhého se leccos hroutí a v naší kultuře na jedno použití není problém ani druhého pustit k vodě. Je otázka, zda je to dobře.

Druhé čtení z Listu Židům hovoří hodně o důvěře. Slyšeli jsme o riskantních krocích, které Bůh žádal po Abrahámovi. Měl se přestěhovat do jiné země. Měl projít pouštěmi, bydlet tam jako cizinec, bydlet ve stanu. Nevěděl co ho čeká a hlavně měl věřit, že mu Sára dá konečně syna, ačkoli už na to byli oba trochu staří, zvetšelí. A pak si ještě navíc Bůh přijde, a ať mu Abrahám toho syna Izáka, který se mu narodil, přinese jako oběť.

Měl Abrahám důvěru v Boha? Bůh mu již dříve slíbil, že jemu a Sáře dá potomstvo tak početné jako hvězd na nebi a písku na mořském břehu. Nešlo ani tak o poslušnost, ale o důvěru v Boha, který mu slíbil potomstvo. Kdoví, co si říkal. Napadlo ho třeba: možná Bůh mého syna vzkřísí z mrtvých? Kdo ví? Abrahám neměl jasno. Abrahámova víra někdy začínala tam, kde končila veškerá legrace. Důvěra znamená, že vím, že na toho druhého je spolehnutí, že ten druhý pro mě chce něco dobrého, že splní své slovo. Důvěra občas znamená zariskovat a spolehnout se na druhého. Abrahám se naučil spoléhat na Boží slovo. Důvěřoval mu. Podobně Izraelité čekali, důvěřovali, že Bůh pošle Eliáše. Ježíš důvěřoval svému Otci a přesto to nebylo od začátku do konce s úsměvem a bez pochyb, také měl na kříži strach, že jej Otec může opustit. Ale Bůh s ním byl i v těch nejtěžších momentech života, v těch chvílích, kdy Boha nijak nahmatat nešlo.

Pochybnosti vždycky přicházejí. Co nás čeká. Ale na zemi stále zůstáváme cizinci a přistěhovalci a toužíme po někom, komu důvěřovat. Toužíme po tom, abychom byli schopni důvěřovat. A někdy nás dokonce napadá, že radši než takhle věřit, to radši nevěřit, procházet životem, jako by Boha a milujících lidí kolem nás nebylo. Ale právě možná proto je chvíle, byť je léto, se k víře a důvěře vrátit. A možná dokonce  můžeme otevřít svá srdce před Bohem, můžeme prosit o tuhle důvěru, můžeme prosit, aby nám dal takovou důvěru v Boha, jakou měl Ježíš. Jaká taková důvěra je?

Kdosi vyprávěl, že se v Kalkatě setkal s Matkou Terezou. Jak to dělávala, zeptala se: „A co pro Vás mohu udělat?" Měl odpovědět: „Modlete se, abych dobře viděl, co mám dělat." Ona: „Ne." „A proč ne?" Matka Tereza: „Člověk musí nechat věci běžet a nedržet se toho, že musím vědět, jak věci budou." Jenže neměla Matka Tereza vždycky jasno v tom, co dělala? Sama odpověděla se smíchem: „Nikdy jsem přesně nevěděla, co dělat. Vždycky jsem jen důvěřovala. Můžu se modlit, abyste důvěřoval."

Něco takového asi měl na mysli List Židům: Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Mezi takové lidi patřila Tereza z Kalkaty, Abrahám, Sára a mnozí další. Od nich se lze učit. Díky víře-důvěře padly hradby Jericha. Díky víře-důvěře byla zachráněna Rachab. Víra-důvěra dala těmto svědkům objevit nové země, z ní čerpali svou sílu a svou nebývalou odvahu: Oni toužili po lepší vlasti, té nebeské.

Někdy si představujeme víru jako něco, co usnadňuje celou tu naši zmatenost, něco, co ohlušuje bolest, něco, co nám dá zcela jasně vědět, co mám dělat. Naše víra nám nepřinese to, že tady na zemi budeme mít jasno. Naše víra nás nezbaví našich běsů. Naše víra nezažene různý chaos, ani se nám nestane berličkou, abychom to tady nějak přežili. Ale společně se svědky víry můžeme i dnes v doufání a s důvěrou šeptnout: „Do tvých rukou svěřuji svého ducha." Tak to dělali Abrahám, Matka Tereza a další, co umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci.

Trust Painting, Nisus l’Art, papír na papíře.

Na 18. neděle v mezidobí roku C jsem připravil krátkou homilii především na dvě tou 12. kapitoly lukášova evangelia: chraňte se před veškerou chamtivosti. Text minihomilie je na stránkách Katolického týdeníku.

Stanley Spencer (1891–1959), Sausage Shop, Newport Museum and Art Gallery

Mám radost, protože konečně z tiskárny vyšel překlad a studie k výběru Quodvultdeových kázání, které se týkají jeho práce s kandidáty křtu. U některých z těchto textů (jako v případě kázání v rukopisech označovaných jako O poslední středě a O potopě) jsou podle toho, co vím, prvními překlady těchto nedoceněných Quodvultdeových děl do moderních jazyků. A velký díl jednak Pavlu Koronthálymu, který stojí za překladem části těchto promluv, tak úžasným lidem z nakladatelství Krystal OP!

Pro knihu si určitě zajděte do Olivy či k jinému z vašich oblíbených knihkupců

Anotace

Třináctý svazek edice Patristika přináší devět křestních promluv kartaginského biskupa Quodvultdea († cca 454), přítele a žáka svatého Augustina. Jedná se o promluvy, které Quodvultdeus pronesl k těm, kdo se rozhodli nechat pokřtít v katolické církvi v neklidném desetiletí po Augustinově smrti, tedy mezi roky 430 a 440. Svazek začíná promluvou O nové písni, jež vyzývá k svlečení starého člověka a oblečení člověka nového. Po ní následují tři promluvy O vyznání víry, dvě promluvy O přistupujících k milosti a dále promluva komentující předkřestní obřady zřeknutí se zlého a přijetí vyznání víry, kterou rukopisy zavádějícím způsobem označují jako Proti Židům, pohanům a ariánům. Na konec jsou zařazeny dvě promluvy věnované teologii křtu, O poslední středě a O potopě. Soubor promluv zprostředkovává čtenáři pohled na život africké církve na začátku vandalské nadvlády, především na průběh křestní přípravy v Kartágu ve 30. letech 5. století. Představuje hlavní teologické důrazy i celkový přehled teologického myšlení jejich autora. V případě dvou promluv, O přistupujících k milosti I–II, jde podle všeho o vůbec první překlad do moderního jazyka.

Odvážím se: dávám k dispozici své impromptu kázání na téma „milosrdný Samaritán“, které jsem přednesl u Svatého Ducha na 15. neděli v mezidobí 10. července 2022. Třeba někoho osloví.

• Kázání na 15. neděli v mezidobí C

Domenico Campagnola (1500–1564), Milosrdný Samaritán, tempera na dřevě, 64×87 cm, Lowe Art Kress Collection

Povolání a boží trpělivost. To jsou dva protilehlé póly, na kterých se rozehrává několik epizod, která zaslechneme v nedělním čtení. Mozaika z kamínků, které si člověk může nechat poskládat, nechá-li ona čtení přece jen trochu promluvit.

První příběh je povolání Elizea, předání prorockého daru Eliášova jeho učedníkovi symbolicky přehozením prorockého pláště. Zajímavý je okamžik, kdy se tak děje -- text samotného čtení je totiž vytržen, tak bude dobré si připomenout, kdy nastal okamžik k povolání Elizeovu:

 Jakmile jej [tj. Hospodinův hlas na Chorebu] Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?" Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." Hospodin mu řekl: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe. Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty , jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila."

Elizeus (Elíša) je povolán, protože měl Eliáš všeho plné zuby. Jeho povolání se rodí z vyhoření druhého, z jeho pesimismu a nedostatku sil. Hospodin si jej povolal, protože Eliáš měl už všeho dost a začal si bláhově namlouvat, že je v Izraeli sám, kdo tu zůstal jako věrný Hospodinův služebník. Hospodin jej neseřval na dvě doby, ale to, oč mu šlo, si prosadil jinak. Nenaložil Eliášovi nad jeho síly, nechal jen kohosi pomazat za krále a za proroka Elizea, syna Šáfatova z Ábel-mechóly místo sebe. Nechtěl po něm příliš. Byl trpělivý, protože věděl, že to celé nestojí pouze na lidském zdaru, ale na jeho slově, které těžko přemoci, které si nakonec prosadí svou.

Druhé čtení hovoří o povolání křesťanů, totiž ke svobodě, kterou vymohl Kristus. Ačkoli mají ve svobodě vytrvat, Pavel si nic nemaluje. Soužití křesťanů je průšvih a už v první generaci křesťanů to nebyla žádná idylka. Aspoň to základní by snad zachovat mohli, totiž vzájemnou lásku. Ironie, s níž Pavel tuto křesťanskou lásku popisuje, už nikdy nebude v dějinách překonána -- Nietzscheův Antikrist je proti jeho slovům slabý odvar:

 Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!

Tedy „nesežrali". Jinak řečeno, ač jste povoláni ke svobodě, přesto jste v zajetí té lásky k druhému, která by je nejradši zakousla či překousla. To nemění vaše povolání, jen můžete doufat, že Bůh má s vámi trpělivost. Mějte ji tedy i vy jedni k druhým.

Evangelium začíná Ježíšovým povoláním: on se rozhodne jít do Jeruzaléma, neboť právě kvůli tomu jej Otec poslal a setkává se s několikanásobným nepochopením. Protože má dostát svému povolání a jeho kroky kráčí do Jeruzaléma, Samařané jej nepřijímají. On jde přesto dál. Když se mu tak ale staví, apoštolové by je nejraději spálili ohněm, nejraději by je sežehli jako Sodomu a Gomoru a tak by naplnili příkaz lásky k bližnímu. Ježíš má trpělivost se Samařany, nikoli z apoštoly -- jedny nechá plavat, druhé přísně napomene -- jejich postoj zatím nemá totiž s božskou trpělivostí co dělat.

Má dokonce i trpělivost s těmi, kteří jej chtějí následovat velkohubě: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš." Neříká mu hned: podívej se, to co mi slibuješ, to jsou nabubřelé hlouposti. Poukáže na svůj stav (a zřejmě na „čísi" bolavou botu): „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil."

A přesto, Ježíšovo povolání je takové, že ač dává svobodu (2. čtení a zbytek Elizeovy svobody rozloučit se se svými v 1. čtení), přesto jeho povolání člověka „nutí", nenechává prostor „ohlížet se zpět" (evangelium). Ten, co je Kristův, křesťan, se dívá stejně jako on k Jeruzalému. Tam ale zakusí jak svou svobodu (která je nakonec jádrem jeho povolání, byť to může být sebeparadoxnější), tak boží trpělivost, takovou, kterou má Kristus s těmi, co jej křivě obviňují, mučí a křižují. A dělá to proto, aby mohli dojít svobody a pravého povolání právě ti druzí, ti, které by nejraději „pohltil" sám, nebo na které by nejradši seslal oheň. Boží trpělivost pak může nalézt své vtělení v životě křesťana ovšem právě jen tehdy, zažil-li on sám velkou boží trpělivost.

A v tom je dost naděje, ne? Vystoupil-li Eliáš přes veškeré své deprese a malomyslnosti v ohnivém voze do nebe, pak je dost pravděpodobné, že se cosi podobného povede i tomu, který by rád svrhnul na druhé oheň nebo je pohltil. Vytrpěl-li si Kristus svou trpělivost, pak se ta někde zjeví, bude vidět (patientia -- passio -- patet). Třeba na té naší svobodě. A věrnosti povolání. S ohledem na tu... boží trpělivost.

Willem Willemsz van den Bundel, Prorok Elizeus proklíná děti, které se mu posmívaly, Gemäldegalerie, Berlín

• Nahrávka myšlenky na den pro rádio Proglas

Je Květná neděle. Slavíme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma a společně s ním vjíždíme do Svatého týdne. Letos přitom čteme Lukášovy pašije. Líčení Ježíšových posledních dní, které je tak bohaté, že vlastně nevyžaduje žádné dlouhé povídání. Ono stačí povšimnout si té slávy s palmovými ratolestmi a oslíkem v kontrastu s tím, co se s Ježíšem pár dní na to děje. Každý rok se nám připomíná, že mezi tím, co o své víře prohlašujeme a jaké postoje hájíme, a tím, co skutečně děláme, může být propastný rozdíl. A nejsme v tom sami, už Lukáše to asi napadlo. Jen jeden detail.

Když Lukáš popisuje Ježíšovu poslední večeři, jako jediný z evanglistů do ní vkládá znovu spor o to, kdo z nich je největší. V tíživé velikonoční atmosféře učedníci stolují se svým Mistrem, a zase je jen zajímá, kdo je tady největší. Ježíš odpovídá, jak služba jeho učedníků má kontrastovat s pojetím moci, která hledí jen na sebe a druhých si jen používá pro vlastní cíle. Nedá mi to se neptat, proč Lukáš tenhle trapný tyátr apoštolských ambic přináší právě doprostřed poslední večeře, kterou si křesťané připomínají pokaždé, když při eucharistii lámou chléb. A proč tu hovoří o službě, která je nerozdílně svázána s životem Ježíšových učedníků?

Co když to tu píše proto, že sám ve své církevní obci pozoroval, jak křesťany při eucharistii stejně nakonec zajímá, kdo je největší? A že výkon moci křesťanských představených s Ježíšovou naukou o službě neměl mnoho společného? Že sice někdo touží pomoci, ale stále jsou tu tací, kteří touží po moci? Každé Velikonoce nás přivádějí zpět ke smyslu Ježíšova života, smrti a vzkříšení, ke smyslu našeho křtu a našeho slavení eucharistie. Nebylo by na místě si připustit, že podobně jako projevujeme úctu těmto svátostem, je nezbytné projevovat respekt také Ježíšovým slovům o tom, jak má vypadat služba křesťanů a v případě nás, kteří eucharistii předsedáme, o co nám vlastně v životě a v počínání, kterému eufemicky říkáme služba, jde? Protože nedoprovází-li liturgii služba, ale soupeření a boj o moc, pak se i to nejsvětější stává pouhým pohoršením pro všechny zúčastněné.

Přeji nám všem autentické a pravdivé prožití Svatého týdne a změnu srdce. Ježíšova nauka a příklad lásky jsou stále aktuální a máme je před očima.

Audio verzi této myšlenky na den z 6. března 2022 si lze poslechnout na Proglasu

Vkročili jsme do postní doby. Zatímco většina jazyků počínaje latinou označuje toto období číslem s poukazem na čtyřicet dní před Velikonocemi „čtyřicítka“, quadragesima, v českém názvu svítí slovo „půst“. To slovo mi nikdy neznělo pozitivně, myslím, že mnoho z nás jej má spojené se omezením se v jídle a pití, případně úplném zřeknutím se. Nemálo z nás ho chápe jako asketickou praxi, ale v posledních letech často slýcháme i o zdravotním prospěchu, o postu jako součásti očištění organismu od nežádoucích látek apod. Můžeme jej chápat coby snahu o přiblížení se k něčemu, co nás přesahuje, k Bohu, případně jako zbavení se toho, co je v našem životě toxické – ať v doslovném, nebo přeneseném smyslu. Někdo to v postní době řeší tím, že nejí sladkosti, nepije alkohol, nedopřává si něčeho, co má rád, někdo abstinuje od sociálních sítí.

Taková snaha oprostit se od toho, co nás svazuje a brání plnému životu s Bohem, je samozřejmě chvályhodná. Křesťanské pojetí postu, jak k němu nabádají proroci a Ježíš, jde ale mnohem hlouběji. V 58. kapitole knihy Izaiáš nalezneme slova vytýkající postoj, kdy se něco zásadního přehlíží, ale hlavně se drží zbožná postní linie:

 Hle, k sváru a hádce se postíte a bijete zločinnou pěstí. Přestaňte se takhle postit, a váš hlas bude slyšet až do výšin. Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu? Či není půst, jaký si přeji, spíš toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu? Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.

Ta slova nám mohou připomínat, že se stále znovu vracíme k deformovanému pojetí postu. Nejde o to při postu nějak vypadat, snažit se jen o nějaké sebeomezení, nejde o plnění nějakého náboženského předpisu či tradice. Proč nehovoříme o tom, že půst znamená zlomit nespravedlivá pouta, tedy přestat jednat nespravedlivé a vůči druhým bezohledně, že půst znamená propustit druhé na svobodu, tedy jednat s druhým jako se svobodným dospělým člověkem? Půst má také podobu péče o ty, kdo hladovějí, spíše než o to, že já se rozhodnu hladovět; že obleču ty, kteří jsou nazí, a ne že se obléknu tak, aby bylo jasné, že se pustím – mě, nebo druhým. Půst podle Izaiáše také znamená neodmítat pomoc druhému: být připravený pomoci je jednou z forem postu. A právě k takovému postu máme i s ohledem na ruský vpád na Ukrajinu příležitostí víc než dost. Tahle postní doba bude opět mimořádná.

Pokud vás zajímá, co lze objevit v Tertuliánově spise O křtu, který vyšel na sklonku minulého roku v českém jazyce vůbec poprvé, tak mohu doporučit malý workshopový seminář nad touto knihou, který pořádáme s nakladatelstvím Krystal OP v Dominikánské 8 už 9. března. Těším se na vás!

Všechen lid se dával pokřtít a byl pokřtěn i Ježíš. Ježíš se nechává pokřtít s lidem, jenž se chce zbavit svého hříchu. To je cosi hluboce tajemného. Ježíš chce dát najevo svou solidaritu se všemi hříšníky. Křest si nakonec zvolí, aby věřící vstupovali do jeho církve, aby se ponořili do vody na znamení smrti a vzkříšení, na znamení svého spojení s Kristem. On nechce těm, kteří jsou jeho, nařizovat něco, co on sám neprožil, čeho se nechtěl dotknout. A svým křtem tak vyjadřuje spojení s člověkem jako závazek, jako téměř manželskou smlouvu, kterou nám za týden připomene svatba v Káni.

V uplynulých dnech hodně myslím na vyšehradského probošta Antona Otteho, který minulou středu zemřel. Při pohledu na Ježíšův křest a jeho solidaritu s člověkem se mi vybavil právě on. Znal jsem ho především jako člověka, který při setkání projevoval právě svou solidaritu a sounáležitost s tím druhým, kterého měl před sebou. Nebyl jen schopen empatie, ale nevykládal žádné zbožné řeči, pokud si na ty skutečnosti opravdu nesáhl. Když se o něm hovoří jako o symbolu česko-německého usmiřování a smíření, nekázal něco, co by neznal: pohnutý příběh jeho rodiny a zvláště jeho otce a osobní zkušenost jej hodila do jedné vody jak s odsunutými sudetskými Němci, tak s těmi, kdo v našich zemích ještě nějakou dobu zůstali. Jeho zkušenost s výukou náboženství mu zase dala schopnost vyjadřovat se tak, aby mu druhý rozuměl, a žádná otázka a tvrzení mu nebyly a priori hloupé – byl za nimi schopen vidět člověka, který se ptá a s očima otevřenýma pozoruje svět. A téměř dvě desetiletí, kdy sloužil jako vězeňský kaplan v Bayreuthu a Norimberku, kde otevíral své srdce těžkým životním osudům a peripetiím svých zavřených „oveček“, jej naučila brát člověka před sebou takového, jaký je. Nechtěl druhým nařizovat něco, co on sám neprožil, čeho se nechtěl dotknout.

Ježíšovu solidaritu s námi, jeho ochotu dotknout se všeho lidského a obout si naše boty, si budu pamatovat v podobě, jak ji žil Anton. Hlavně v tom všem těžkém. Jak Anton říkal: „Smíření nefunguje tak, že si podáme ruce a všechno je jednou provždy vyřešeno. Některé rány se hojí dlouho, jiné se zajizví, jiné čas od času znovu zabolí. V nejhorším případě se znovu otevřou.“ Ale protože to známe, dotkli jsme se toho, můžeme mít pochopení pro druhé a naše tvrdé srdce může trochu rozmrznout. A můžeme mít pochopení pro Ježíše, který se nebojí dotknout zase těch našich ran a starostí. A to je pořádný důvod k naději.

Díky, Antone, a vám, milí posluchači, krásnou neděli.

Myšlenka na den: Proglas 9. 1. 2022

V období vánočních svátků se může leckdo ptát, proč slavíme Vánoce právě 25. prosince a ne někdy jindy. Existuje více teorii, proč tomu tak je. Shrnutí existujících teorií je nyní dostupné na webu Liturgie.cz, kde zpřístupnili kapitolu z mé studie o starověkých Vánocích →.

Celá kniha Augustinových Vánočních promluv je znovu dostupná v nakladatelství Krystal OP.

Dnešní myšlenka na den se odvíjí od liturgických čtení druhé neděle adventní. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu.

Dnešní evangelium nám dává přesné určení, přesné datum, byť po starověkém způsobu. Hovoří o působení Jana Křtitele, „kterým to všechno začalo". 15. rok vlády římského císaře Tiberia, tj. zřejmě rok 28, doplněný o rok vlády dalších vlád-ců v oblasti. Lk je historik, však jeho evangelium začíná slovy:

Už mnoho (lidí) se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je ode-vzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu, aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. 

Celou myšlenku na den si poslechněte v audioarchivu na Proglasu (audioarchiv)

Na práci na Augustinových vánočních promluv rád vzpomínám. Jednalo se o můj první samostatný patristický překlad, který jsem se snažil přeložit civilně a současně, jak to jen šlo. Z mnoha témat přítomných právě v této části Augustinových Sermones čerpám dodnes a musím říci, že to můj pohled na očekávání Vánoc asi navždy změnilo. Myslím, že z Augustinových kázání patří právě ty věnované slavnosti Narození Páně a Zjevení Páně k tomu nejlepšímu.

V překládání Augustinových promluv pro různé liturgické doby pokračujeme, momentálně pracujeme také na promluvách pro postní období, triduum, dobu velikonoční a Letnice. Ještě to bude trvat, je s tím celkem hodně práce, ale těším se na to, že i tyhle promluvy obohatí i můj život. Z řady tematických celků Augustinových kázání pak ještě vyšly jeho promluvy o modlitbě Páně, které by se časově řadily k promluvám proneseným na závěr postní doby před Velikonocemi.

Anotace

Jak křesťané v prvních staletích slavili Vánoce, slavnost Narození Krista? Kde se tento svátek vzal a jaké bylo jeho poselství? Jak vypadalo kázání ve starověku? To vše a mnoho dalšího osvětlují kázání svatého Augustina z 5. století, která předávají samotné jádro křesťanské zvěsti: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Augustinovy promluvy zůstávají dodnes inspirativní nejen pro kazatele, ale také pro každého, kdo chce proniknout hlouběji do tajemství Vánoc, které oslavují Kristův příchod na svět.

Augustin je uznáván jako nejvýznamnější křesťanský filosof a teolog latinského starověku. Křesťanské myšlení, nauku a teologii si lze bez něj jen těžko představit. Většinu svého života ale Augustin sloužil jako biskup jednoho afrického města. Těžiště jeho činnosti spočívalo v kázání, a v nich vyjevuje posluchači a čtenáři ještě jinou tvář než ve svých teologických traktátech či slavných Vyznáních. Způsob, kterým káže, a to, o čem, káže, mělo nesmírný vliv na další generace křesťanských kazatelů. Jeho kazatelský odkaz zůstává inspirativní až dodnes.

Současně svazek hledá inspiraci pro dnešní chápání a prožití Vánoc. Augustinova kázání dávají nahlédnout, co bylo pro křesťany prvních staletí důležité, proč věnovali tolik pozornosti události, kdy se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Odkud se vlastně oslava Vánoc vzala? Hledala v nich raná církev pouze nástroj, jak se postavit pohanským oslavám zimního slunovratu? Nebo lze ze starověkých svědectví vyčíst ještě jiný příběh? I to je téma, jemuž se kniha věnuje a které může čtenáři pomoci prohloubit vlastní vztah ke křesťanskému slavení Vánoc.

Kniha obsahuje úvodní studii, která představuje Augustina jako kazatele, snaží se čtenáři přiblížit, kde a proč se ve starověku vzala oslava Vánoc a jakým způsobem ji církev slavila, a uvést jej do hlavních témat Augustinovy teologie Vánoc. Hlavní část svazku pak představuje český překlad 17 Augustinových kázání na Narození Páně a 10 promluv na svátek Zjevení Páně, Epifanie – mezi těmito kázáními nalezneme i texty objevené teprve v posledních desetiletích. Knihu doplňují biblické a jmenné rejstříky a doprovází ji ilustrace motivů starokřesťanského umění spojeného s vánoční tematikou.

David Vopřada, brož., 300 str., rok vydání 2015, dotisk 2021.

• Knihu si lze objednat přímo v nakladatelství Krystal, případně zajít do Olivy v Husově ul. nebo do jiného vašeho oblíbeného knihkupectví.

Už je venku úplná novinka. Jedenáctý svazek edice Patristika předkládá čtenáři další text významného křesťanského spisovatele Tertuliána, tentokrát pojednávající o svátosti křtu. Jedná se o nejstarší dochovaný křesťanský spis věnovaný tomuto tématu, jenž přináší cenné informace o teologii a liturgii křesťanské iniciace severoafrické církve na přelomu 2. a 3. století.

Tertulián vysvětluje katechumenům a čerstvě pokřtěným křesťanům, jak vypadá autentická křesťanská tradice křtu, kterou si církev předává od dob apoštolů, a zároveň varuje před učením gnostických sekt, které křestní praxi církve zpochybňovaly. Podrobně rozebírá křestní koupel, zamýšlí se nad významem vody a její účinností ve křtu, věnuje se křestním typologiím a zdůrazňuje nezbytnost křtu pro spásu. Objasňuje také smysl Janova křtu, rozebírá vztah křtu a Kristova utrpení, řeší otázku křtu apoštolů, problém platnosti křtu heretiků a připomíná význam mučednictví jakožto křtu krve.

Tertuliánovo pojednání o křtu je zásadním pramenem pro poznání vývoje starokřesťanské křestní nauky i praxe.

• Knížku dostanete v Krystalu OP, resp. v Olivě a leckde jinde

Úvodní studie a komentář David Vopřada. Překlad z latiny Pavel Koronthály.

33. neděle v mezidobí B • Dan 12,1-3 • Žd 10,11-14.18 • Mk 13,24-32

Máme konec roku, jsme také ke konci evangelií a hovoří se o konci světa. Jak tomu rozumět. Přijde, nepřijde?

O té hodině neví nikdo. My vždycky chceme vědět všechno. Rádi bychom měli nade vším kontrolu. Rádi bychom tomu všemu rozuměli, abychom si to mohli naplánovat. Abychom se mohli připravit. Jenže Ježíš v evangeliu chce říct něco jiného.

Evangelium o konci světa je podivuhodně mnohovrstevné. Není to reportáž o příštích událostech, nýbrž spojuje různé aspekty, které nejsme schopni sloučit. Není možné je číst tedy jako nějaký televizní záznam. Spíš tu Ježíš naznačuje určitá znamení, z nichž člověk poznává, že on už je blízko.

Soužení na konci časů je ohlášeno v obrazech kosmických katastrof, následuje příchod Syna člověka k soudu, k němuž andělé shromažďují ty vyvolené. Pak se hovoří o znameních, na nichž má člověk rozpoznat blížící se konec. Hovoří-li 2. vatikánský koncil o tom, že křesťané mají číst znamení času, není to nic zásadně nového, ale hovoří to o určité pozornosti vůči tomu, co se kolem nás děje. Ta pozornost je zapotřebí nejen kvůli onomu konci světa, ale také kvůli přikázání lásky k bližnímu: vždyť bez pozornosti těžko můžeme stát nablízku svým bližním ve chvílích, kdy to nejvíce potřebují.

Evangelium pak hovoří o bezprostředním nastáváním onoho dne, ale hned říká, že o něm nic nevíme, že jej nezná ani Syn, jen Otec. A přece Ježíšova slova přečkají zánik nebe a země.

Každý z Ježíšových výroků má své místo. Nesnažme se v tom najít nějaký systém. Konec je blízko, a to pro každé pokolení, tedy i pro to naše. Protože konec nikdo nezná, těžko hovořit o 12. prosinci 2021 nebo kdy jako o konci světa, na druhou stranu bychom měli žít s vědomím, že ten konec je blízko. Ne ze strachu, ne abychom byli nervózní. Ale abychom mohli klást svou víru na Krista.

Ježíšova slova jsou nepomíjejícnější než my a než všechna pokolení. Nevšímejme si ani tolik světových katastrof, o ty tolik nejde – jde o situaci světa jako takového, která poukazuje na jeho konec. Buďme připraveni: to je nakonec to, co dnešní evangelium chce říci. Ta nejistota, kterou v nás evangelium zanechává – možná právě tu Ježíš chce, abychom mohli zůstat bdění. Kdybychom si byli příliš jistí, zřejmě bychom velmi rychle ztratili du bdělost, citlivost na blízkou přítomnost Boha a bližního.

V prvním čtení jsme pak slyšeli slovo: Probudí se mnozí. Daniel je autor první apokalypsy, prvního hlásání konce. Z něj bude čerpat apoštol Jan. Daniel hovoří o naději pro ty, kteří patří Bohu, kteří jsou vyvolení a vstanou k věčnému životu. Ani tady nemáme žádnou reportáž, ale znovu můžeme obnovit svou naději, co dobrého pro nás Bůh přichystal.

A pak tu máme druhé čtení, ve kterém se už nějakou dobu čte na pokračování List Židům. Byla již řeč o nejistotě, v níž je člověk nucen setrvat, má-li zůstat skutečně bdělý. Nad tím vším se tu vznáší v Listu Židům jedna obrovská jistota, s níž nikdo nemůže manipulovat: Ježíš přinesl jednou provždy jednu jedinou oběť za všechny.

Člověku už bylo odpuštěno, nezbývá než čekat. Kristův čin, jeho oběť na kříží je tak jedinečná a neopakovatelná, že nezbývá než čekat, „až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož“.

A přece ani tady se nemůžeme nechat ukolíbat, nemáme žádnou uspávající jistotu. Tahle jediná oběť, která stačila, je přinesena za „ty, které posvětil“. Oběť byla přinesena za ty, kdo se nechali posvětit Božím skutkem lásky a kdo se mu nevzepřeli.

Máme tu proto skutečnou křesťanskou naději, uznáváme-li oběť Boží, ale žádnou jistotu, kterou si nemůže člověk, který dosud putuje po zemi, nárokovat. Právě dnes, v den Páně, tuto jedinou Kristovu oběť slavíme. Vložme do ní proto veškerou svou naději, spolehněme se ve víře na Boha a vložme svou lásku k Bohu a k bližnímu do Boží nekonečné lásky, v níž 6ijeme, pohybujeme se a jsme a v níž nacházíme veškerou skutečnou naději svého života.

Kázání na 31. neděli v mezidobí B - Dt 6, 2-6 - Žl 18 (17) - Žd 7, 23-28 -  Mk 12,28b-34

K poslechu také jako Myšlenka na den na rádiu Proglas 31. 10. 2021

Které přikázání je první ze všech? Učitel Zákona není zákeřný. Jeho otázka není zkouška, ani léčka, prostě se jen ptá. Jakkoli Ježíš odpoví -- to bude základem pro další diskusi.

Však také toto je výjimečná situace, kdy Ježíš odpovídá přímo, neodpovídá na otázku otázkou, ale přímo a rychle: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Miluj svého bližního jako sám sebe.

Ježíš zde splétá do sebe dva proudy tradice, kterou přijal: Dt 6, 5 a Lv 19, 18. Jeho otázka nám může připadat povědomá, ale slova „milovat" a „nenávidět" znamenají ve středozemní kultuře Ježíšovy doby něco docela jiného než pro nás „moderní Zápaďany“ či „Seveřany". Pro moderního, individualistického Evropana se tato slova vzhtahují k čemusi niternému, psychologickému. Láska a nenávist se týká pocitů, emocí, afektů, náklonností. Pro starověkého Středomořce, zaměřeného na život společenství, tato slova znamenala především vnější, konkrétní výraz. Cit, emoce, afekt nemusely být v lásce a nenávisti vůbec zahrnuty. Konkrétní a vnější výraz lásky  to je přilnutí ke skupině anebo k někomu ze společenství lidí. Touto skupinou či společenstvím byla vesnice, čtvrť, anebo názorová skupina, která se v určitém bodě svého života setkala.

Milovat Boha nade vše znamená přilnout jedině k Hospodinu-Bohu, a vyloučit přitom všechna ostatní božstva. Mohlo to také znamenat přilnout ke skupině, která se jasně shromažďuje kolem svého Boha. Milovat bližního jako sám sebe znamená přilnout jedině k lidem svého sousedství či vesnice, jako by byli jedna rodina. Vždyť i Levitikus, který Ježíš cituje, hovoří jasně o „bližním" jako o „našinci".

Podobně to platí i pro nenávist. Ježíš říká v Lk 14, 26: „Přichází-li kdo ke mně a nenávidí vlastního otce a matku a manželku a děti a bratry a sestry, ano, svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem." Ježíš nenařizuje svým učedníkům, aby podporovali negativní emoce proti nejbližším, ale spíše aby byli ochotni vzdát se vlastní skupiny „pro Ježíše a pro evangelium" a připojit se k němu.

Učitel Zákona tomuto kulturnímu významu dobře rozumí a s Ježíšem souhlasí: „To je víc než všechny oběti a dary." Ježíš s ním také souzní a veřejně ho poctí slovy: „Nejsi daleko od Božího království.“

Takovéto přilnutí ke společenství, v němž žijeme, a po němž Ježíš touží, je ale v západní kultuře přetěžké. Náš individualismus je obrovskou překážkou společenství. Tíhneme k pragmatismu, když se jedná o účast na životě naší obce. Zůstáváme členy skupin a spolků, jen pokud to vyhovuje našim vlastním zájmům. V okamžiku, kdy nám skupina přestane vyhovovat, prostě nás přestane zajímat a pustíme se do něčeho jiného.

Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci! To jsou slova z prvního čtení, ze slavného „šma Jisrael". Ta hovoří přesný opak toho, jak jsme přelétaví. Hospodin je jedinečný, nelze nalézt nikoho kromě něho. Těžko se k němu stavět jako přelétavá vrána.

Co dělat s tím, že často i svého Boha opouštíme pro něco, co nám připadá důležitější? Důležité je, kolik času a jak kvalitní čas s ním trávíme. Modlím se? Věnuji Bohu čas? Snažím se k němu přilnout celým srdcem, celou silou, celou duší? Anebo je to jen kdosi, komu se věnuji nakolik mi zrovna pomáhá? Takové ale přece není přátelství, taková není láska!

Vždyť i ti, které máme rádi, trávíme s nimi čas, zůstáváme s nimi, ač to mají těžké a potřebují se o nás opřít, a přesto nám za to stojí. Lidmi, s nimiž čas netrávíme -- těžko se za ně postavíme. A naopak: ti, kdo nás mají rádi, poznávají, že je milujeme, pokud s nimi trávíme čas, pokud jim věnujeme takto něco ze sebe, svou fyzickou přítomnost.

S Bohem je to nakonec podobné. Bůh touží po naší přítomnosti. On sám pak přítomný zůstává. Hovoří. Od srdce k srdci. Člověk ale musí vstoupit do jeho přítomnosti, učinit Boží přítomnost svou. Jen tak může Bohu naslouchat jako ten, kdo jej miluje nade vše. Naslouchání bolí, je náročné. A člověk při něm dává něco ze sebe.

Když Ježíš spojil obě přikázání, totiž k Bohu a k bližnímu, měl na mysli, že člověk má vyjít ze sebe, aby byl nablízko druhému, Bohu a člověku. Aby svůj čas trávil s ním, aby mu naslouchal. Aby se nechal tvarovat a proměňovat.

Přítomnost s Bohem člověka proměňuje. Očišťuje, zbavuje hříchu a ostatních nedokonalostí. Je proměňován v Kristu a proměňován do jeho podoby, do podoby Boží, k níž jej Hospodin na počátku stvořil skrze Krista. Setrváváním s Bohem člověk získává podobu a smýšlení Kristovo.

Ta pak vstupuje do lidské přítomnosti s člověkem. Není to pouze náš individualismus a egoismus, který život pro druhé nahlodává, ale žijeme-li s Bohem a milujeme-li jej nade vše v tom smyslu, jak o něm Písmo hovoří, druzí mohou v naší přítomnosti zahlédnout přítomnost Boží. Bůh touží po spáse celého lidstva, chce celý vesmír přivést ke Kristu. Činí to prostřednictvím těch, kteří k němu přilnuli a touží po jednotě celého lidského rodu, nového božího lidu.

Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.

Na rozdíl od židovství, kde bylo množství árónských kněží má křesťanství jediného kněze, totiž Krista, a ten zůstává navěky, on je svatý, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, povýšený nad nebesa. Je to kněz, který podal jedinou oběť kříže. Ano, Kristus je jediný kněz, jen on nám přináší úplnou spásu.

Řekneme si, ale vždyť i my máme v církvi kněze. V Novém zákoně a v nejstarších dějinách církve čteme, že tu máme tři služby, totiž biskupa, starších a jáhnů. Ti starší, presbyteroi, to jsou ti, které obecně označujeme za kněze. A to na základě starozákonní analogie, kterou církev převzala, aby ukázala, že Bůh jedná podle řádu, že Nový zákon je již předobrazen v Zákoně starém: jáhnové v levitech, presbyteři v kněžích, biskupové ve veleknězi. Tady se nám objevuje, proč analogicky nazýváme presbytery kněžími.

Je tu ale ještě jedna podobnost. Presbyteři, tedy kněží, slaví eucharistickou oběť, jedinou oběť Kristovu, kterou přinesl za nás hříšníky. Mše svatá je jedním velkým zpřítomněním, tedy vstupem do Boží přítomnosti chvíle, kdy Kristus, jediný kněz mezi Bohem a lidmi, vydal na kalvárském kříži sám sebe. Celebrant mše svaté, tedy presbyter, však jedná in persona Christi, jeho rukama církev tuto oběť kříže po celé věky přináší Bohu Otci. Proto není vůbec od věci, že se v průběhu dějin zdůraznila tato obětní funkce křesťanských starších, presbyterů, takže jsou i oni zváni kněžími -- ne sami o sobě, ale tím, že mají účast na jediném kněžství Kristově.

Eucharistie je však tím místem, kde se zpřítomňuje akt boží lásky k člověku, totiž oběť kříže, kde Kristus vydal za spásu nás hříšníků sám sebe. Toto je místo, kde můžeme být Bohu nablízku, můžeme vstoupit do jeho přítomnosti, můžeme naslouchat jeho slovu, můžeme odpovědět na slova: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Tady smíme být s Bohem a aktivně mu naslouchat, vyvinout úsilí zaslechnout jeho hlas a spatřit dílo, které v nás koná. Tady smíme odpovědět na ono: Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci! Nebuďme jako posluchač zapomnětlivý, člověk, jenž miluje, přece nezapomíná snadno slova Milovaného.

A nakonec jsme posláni: Ite missa est, Jděte ve jménu Páně, jděte ve jménu tohoto Boha, který zůstává člověku nablízku, a v moci jeho lásky buďte sami nablízku svým bližním, kteří to potřebují: Miluj svého bližního jako sám sebe.

Učitel Zákona odpověděl, že milovat Boha a milovat bližního je víc než všechny oběti a dary. Kristus miloval Boha a miloval bližního, jak můžeme vidět na kříži, na kalvárské oběti, která je víc než všechny oběti a dary. Slavíme tuto jeho oběť, vyprošujeme si jeho milost a žádáme také o sílu, abychom se učili milovat celým srdcem, celým rozumem a celou silou.

To nakonec znamená víra: přilnout z lásky k někomu, přijít k němu, abychom mu byli nablízku. Povstaňme proto a společně říkejme: Věřím v jednoho Boha...

Ale ‘dyť to znáte. Český kras, podzim, Karlštejnsko. A krásná neděle. Když to vyfotíte, je to strašný kýč. Ale stejně neodoláte kýči, kýči sladkému jak hnijící listí. Klišé, klišé, klišé! Tak to musí koneckonců být. Nebo ne? Zvlášť na podzim. Ale neprozrazujte podzim, ten za to přece nemůže!

Pod-zim
Pod zimou
Zachumlal se podzim
Pod zimou

Po dzzzzzzzzzz im!
Popopopopo dzzzzzz im!
Podzim

Pod zimou
Zachumlal se podzim
Pod zimou

• → Galerie „Barvy podzimu“

Do nakladatelství Krystal OP jsem včera odeslal preprint sazby českého překladu Tertuliánova spisu O křtu, který je vůbec nejstarším samostatným pojednáním o této svátosti. Pavel Koronthály pořídil překlad, k němuž jsem dodal komentář a úvodní studii. Světe div se, nakonec nám největší práci daly rejstříky, které jsem chtěl generovat automaticky, a ono to zas tak skvěle nefungovalo. Aneb i slepá ulička může napomáhat dalšímu výzkumu ve světle hesla: „Tudy ne, přátelé!“

A teď už jen doufat, že bude dost papíru, aby bylo možné svazek v dohledné době posunout směrem k pultům knihkupectví.

Poslední čtyři roky mám na starosti časopis Mezinárodní katolická revue Communio, který bezesporu zůstává jedním z pojítek české teologie s mezinárodním prostředím. Interakci členů mezinárodních reakcí mám rád zvlášť na společném pracovním setkání, které se koná dvakrát do roka a kde je výborná příležitost vyhlédnout zpoza hor obklopujících českou kotlinu a vidět, jak rozmanité jsou preference a důrazy církve v různých částech světa.

Mám proto radost, že se nám v posledních týdnech podařilo dotáhnout na stránkách Communia e-shop, na němž si lze zakoupit a stáhnout jednotlivá PDF z archivu českého Communia od roku 1997. Myslím, že za ty roky lze jednotlivá témata revue Communio použít i jako svého druhu teologickou knihovničku, která umožní studentům i zájemcům znovu oprášit či naopak objevit mnohá zajímavá témata víry, jimiž se teologie zabývá. Myslím, že ten e-shop stojí za vyzkoušení, snad se nám už podařilo vychytat všechny podstatné dětské nemoci.

• E-shop Communio

Měl jsem tu čest spolupracovat s Benediktem Mohelníkem OP na přípravě čísla Salve věnovanému Jeruzalému z různých pohledů. Byl to pro mě neobyčejný zážitek dávat dohromady autory kolem takto zajímavého a přítažlivého tématu, které je současně tím, co si pro sebe nárokují hned tři náboženství a které si přitom přehazujeme mezi sebou trochu jako horký brambor:

Texty tohoto Salve vykreslují Jeruzalém jako nesmírně členitou a všemi barvami oplývající krajinu. Vždyť i kamenný Jeruzalém, starý i nový, takový je. A přece to všechno není než skica, na které je tu a tam propracovanější detail. Podaří se nám v tom všem nalézt nějaké jednotící prvky? Pokusím se některé načrtnout.

Do čísla jsem také přispěl svou troškou do mlýna, totiž článkem o křesťanských dějinách Jeruzaléma ve starověku a o způsobech, jak Jeruzalém křesťané v prvních staletích chápali. Benedikt o něm v editorialu píše:

Po prezentaci náboženského významu tří současných autorů se v historické perspektivě hlouběji ponoříme do cíleně interpretativních přístupů k našemu tématu. Tvoří je opět trojice textů, které se dívají na Jeruzalém z křesťanské perspektivy v různých obdobích putování církve dějinami. Patrolog David Vopřada ukazuje, že už od samého počátku se křesťané ptají, jak rozumět v kontextu dějin spásy dramatickým dějinným událostem, které se přehnaly přes Jeruzalém, a jaký duchovní význam pro ně mají místa, kde se odehrálo Ježíšovo velikonoční tajemství. Po konstantinovském obratu se Jeruzalém stává poutním místem křesťanů, čímž se dostává do živého povědomí církve a ovlivňuje její život daleko za hranicemi Svaté země. Písmo Starého i Nového zákona a následně zkušenost prvních křesťanských generací otevírají cestu k duchovnímu chápání Jeruzaléma, což kromě jiného znamená odpoutávání se od Jeruzaléma pozemského a rozvíjení nauky o Jeruzalému nebeském, který je různými způsoby spjat s církví. Alegorizace a spiritualizace tématu Jeruzaléma skýtá nepřebernou paletu významů. Je zcela zřejmé, že od samého počátku není ani pro křesťany Jeruzalém jen jeden.

• Obsah čísla je k dohledání včetně několika textů zdarma na stránkách Salve.
• Zakoupit lze přímo na e-shopu Krystalu OP, případně v mém oblíbeném knihkupectví Oliva.

Svazek nazvaný Křestní katecheze přináší českému čtenáři text tří Ambrožových spisů spojených s křesťanskou iniciací – Výklad vyznání víry, O svátostech a O tajemstvích. Ty neseznamujívčtenáře pouze s antickou podobou obřadu předání křestního vyznání, jednotlivých křestních obřadů a prvního slavení eucharistie pokřtěnými, ale kladou si rovněž za cíl uvést posluchače do smyslu, proč právě tyto svátosti spojují věřícího s tajemstvím Krista, a otevírají mu tak cestu ke spáse. Současně se jedná o význačnou ukázku Ambrožovy alegorické exegeze, kterou v těchto svých mystagogických spisech aplikuje mnohovrstevnatě jak na biblický text, tak na liturgický obřad. Ambrožovy katecheze, které si uchovávají aktuálnost i pro současné uvažování o smyslu a podobě bohoslužby, jsou však zajímavé nejen z hlediska dějin liturgie, ale rovněž pro nabízený vhled do pozdně antické theologie i způsobu předávání theologických konceptů tehdejším posluchačům.

• Info o knize a možnost zakoupit na webu OIKOYMENH

V předvelikonočním čase jsme s Jaroslavem Šubrtem z Katolického týdeníku povídali o příčinách vzniku nejstarších vyznání víry, o církevní krizi, která jejich formulaci uspíšil, a o tom, že se mohou stát dobrým základem naší osobní modlitby.

Rozhovor tvořil součást speciálního čísla věnovaného Velikonocům, které se mi jako celek velmi líbilo, a v němž bylo možné dohledat např. i texty z připravovaného vydání Quodvultdeových katechezí.

A mimo jiné tam tvrdím, že není třeba špatný nápad se vyznání víry, recitované až příliš často při eucharistické liturgii, zkusit pomodlit jako modlitbu a nikoli pouze jako statement o mé víře.

Prof. Royt rád jezdí po Praze na kole, já na koloběžce. Když je hezky, rád se na fakultu či z ní svezu právě koloběhem na svém monstrózním stroji s velkými koly. Ještě bych měl vychytat uchycení kamerky, aby se pořád neotáčela z řidítek dolů, ale to se třeba časem vychytá.

• Video by mělo být dostupné na Youtube

Tertulián na začátku 3. století píše: 

Když zachováváme přikázání, otevíráme tím naší modlitbě cestu do nebes. Především však nesmíme k oltáři Božímu přistoupit dříve, než zanecháme jakýchkoliv rozepří nebo svárů se svými bratry a usmíříme se s nimi. Jak bychom totiž mohli k Božímu pokoji přistoupit bez pokoje? Jak bychom mohli dojít odpuštění hříchů, když sami na hříchy druhých pamatujeme? Jak by mohl potěšit Otce člověk, který se hněvá na bratra, když je nám jakýkoliv hněv od počátku zapovězen? Vždyť i Josef, když propouštěl své bratry, aby přivedli svého otce, řekl: „Neveďte cestou spory!" Stejně tedy Pán napomíná nás, abychom na cestě stanovené modlitby -- naše učení se totiž jinak nazývá „cesta" -- nepřistupovali k Otci s hněvem.

Co se času modlitby týče, není rozhodně zbytečné zachovávat určité hodiny; myslím totiž ty, které běžně rozdělují den, tedy hodinu třetí, šestou a devátou. Ty Písmo označuje za slavnostnější než ostatní. Za prvé, Duch svatý byl vylit na shromážděné apoštoly o třetí hodině. V den, kdy se mu dostalo vidění, že v plachtě není nic nečistého, se šel Petr na střechu modlit o šesté hodině. A když uzdravil ochrnulého, přišel s Janem do chrámu o deváté hodině. Ačkoli se jedná o prosté události, z nichž nevyplývá žádný příkaz, který by bylo třeba dodržovat, přece jsou takovým vzorem vybízejícím k modlitbě, který má téměř platnost zákona. Toto nařízení nás odvádí od našich dalších činností k modlitbě, abychom se tak neobraceli k Bohu méně často než třikrát denně -- jak čteme, totéž zachovával také Daniel, který vycházel ze zvyklostí Izraele. Vždyť jsme dlužníci tří, Otce, Syna a Ducha svatého, a tak konáme tyto tři modlitby, nepočítaje v to předepsané modlitby na počátku dne i noci, které se máme modlit bez jakéhokoliv upomínání.

Osmý svazek edice Patristika přináší nejstarší křesťanské pojednání o modlitbě z pera afrického spisovatele Tertuliána. Spis z počátku 3. století nám umožňuje nahlédnout do teologie křesťanské modlitby a získat představu o jejích vnějších projevech. Přibližuje nám, s jakými problémy a potížemi, mylnými či s křesťanstvím neslučitelnými představami bojovali v této době křesťané především v Kartágu, metropoli římské Afriky. Autor se zamýšlí nad tím, co činí modlitbu specificky křesťanskou a zda se vnitřní i vnější postoje pokřtěného při modlitbě nějakým způsobem odlišují od modlitby v ostatních náboženstvích či meditativních praktikách, které nemají v křesťanství svůj původ. Odpovídá na otázku proč a jak se modlit a vysvětluje, co znamenají slova modlitby, kterou Ježíš naučil své učedníky. Pojednání o modlitbě tak není jen vzácným dokladem starokřesťanské praxe, zajímavým pro badatele z oblasti dějin teologie a liturgie, ale také stále aktuálním textem, jenž i dnešnímu čtenáři nabízí cenné podněty k modlitbě a životu s Bohem.

Úvodní studie a komentář David Vopřada. Překlad z latiny Pavel Koronthály a David Vopřada.

• Objednat lze přímo v nakladatelství Krystal OP nebo zakoupit osobně třeba v knihkupectví Oliva nebo všude, kam Krystal distribuuje.

V novém čísle Salve 4/19 věnovaném náležení k církvi se objevil také můj text nadepsaný Augustinovi katechumeni a církev hříšníků.  To, co se mi na Augustinovi a na dalších církevních otcích líbí, je jejich otevřenost vůči realitě, kterou mají před očima a nemlčí o ni. Novým uchazečům o křesťanství by mohli popisovat církev jako společnost skvělou a mravně dokonalou, ale oni tak nečiní. Už od začátku upozorňují na to, že církev je především církví hříšníků, a že se po křtu ocitnou v církvi na stejné lodi s těmi, kteří jim připadají jako málo přesvědčiví svědci nového života v Kristu. Přitom je ale neučí ukazovat prstem na ty druhé, ale od začátku jim opakuje, že i po křtu zůstávají hříšníky, a že by si toho měli být vědomi. Nepodporuje tedy žádné svatouškovství, ale skutečnou a autentickou pokoru, tj. schopnost vidět a pojmenovávat věci pravdivě. Přitom nepředstavuje ani církevní představitele, biskupy, mezi něž sám patřil, jako dokonalé, ale vyznával svou hříšnost. Připustit si, že biskupové a další členové kléru, kněží a jáhni, jsou hříšní a že to tak je normální, podle něj představuje jedinou cestu, jak neupadnout do donatistické hry si na ty jediné svaté a neposkvrněné. Myslím, že Augustinův apel zůstává platný v každé době, a nejen pro katechumeny, jak ukazuje třeba následující úryvek. Zbytek článku už ale naleznete v tom Salve, které obsahuje leccos dalšího, co pomůže otázku přináležitosti k církvi osvětlit.

Zvláštní doba žádá si zvláštních prostředků. Může nám být sice dobře, tedy neschází-li nám knihovna se zahradou. Ale pedagog, vzdálen od svých studentů, je nutkán i nadále učit, aspoň nějak. A tak jsme se na fakultě pohnuli k tomu, abychom začali takovými minipřednáškami, které jsme nazvali S knihovnou za zády (a mohl bych dodat, že se zahradou za oknem, aspoň někdo tedy). A třeba nám to vydrží, až bude virus udolán, a nabyté kompetence (haha) z natáčení pořadů se budou hodit i pro normální provoz. Tedy můj první výkop, něco málo o svatém Ambrožovi a milánských Velikonocích na konci čtvrtého století. Učím se tím, že učím (jak se to ostatně stalo podle jeho vlastních slov Ambrožovi).

In Quodvultdeus: a Bishop Forming Christians in Vandal Africa, David Vopřada presents the pre-baptismal catecheses of the fifth-century bishop of Carthage, delivered to the new believers in extremely difficult period of barbaric incursions. Quodvultdeus is generally not appraised as an original philosopher or theologian as his master Augustine was, in this book his qualities of a bishop who was entrusted with the care of his flock come forward. Making interdisciplinary use of the ancient and ecclesiastical history, philosophy, theology, archaeology, exegesis, liturgy science, homiletics, and rhetorics, the book offers a new and most innovative contribution to the life, work, and theology of Quodvultdeus.

• Link to the Brill page on the book

108 str., brož., rok vydání 2019

Sedmý svazek edice Patristika obsahuje pět promluv svatého Augustina o modlitbě Otče náš. (Poslední promluva byla objevena teprve nedávno a ohledně Augustinova autorství panují jisté pochybnosti.) Jedná se o promluvy, které Augustin pronesl v rámci mystagogické katecheze určené kandidátům křtu, v nichž jim byla modlitba Páně, její smysl i důvod, proč se ji vůbec modlit, svěřena jako jeden z velkých pokladů církve. Augustin si modlitby Páně nesmírně cení jako „každodenní modlitby za naši spásu“. Chápe ji jako pravidlo, jak se má křesťan k Otci obracet, a dokonce vzor veškeré křesťanské modlitby, takže se křesťané nemají modlit nic jiného než to, co je v otčenáši obsaženo.

• Knihu lze zakoupit v knihkupectví Oliva, v Krystalu a jinde.

A máme tu nové, lákavě vyhlížející „degustační prkénko“ patristických textů ze 4. a 5. století. Chuťovky z patristického „podniku“ představující službu biskupů, kněží a jáhnů s láskou, péčí a umem připravil David Vopřada. Jak se do služby pastýřů promítla změněná historická situace po Milánském ediktu? Jak církev ve svých služebnících uchopila nové společenské výzvy? To nám odhalí texty z kuchyně Basila Velikého, Jana Zlatoústého, Ambrože, Jeronýma, Augustina a dalších velikánů. Pokrm není určen jen pro gurmány z řad hierarchie, ale pro všechny, kdo se zamýšlejí nad otázkami kněžství, služby v církvi či role milosti a Ducha svatého v povolání křesťana. A pak také samozřejmě pro ty, kdo se chystají na náš příští knižní salón ve středu 12. prosince – vy byste se touto stravou měli před salónem pořádně posilnit :-)

Malá ochutnávka na navnadění:

„Ten, kdo chce napravit nedostatky lidského pokolení, je musí sám snášet. V jistém smyslu je musí vložit na svá ramena, ne je zavrhnout. Čteme, že onen pastýř v evangeliu vzal na svá ramena ztracenou ovci a nezavrhl ji. A Šalomoun praví: ‚Nebuď spravedlivý nadmíru.‘ Uměřenost totiž musí spravedlnost mírnit. Jak by se jinak od tebe nechal léčit člověk, který ti je nepříjemný, kdyby pomyslel na to, že ve svém lékaři vzbudí pohrdání, a ne slitování? Proto měl Pán Ježíš slitování s námi, aby nás zavolal k sobě, ne aby nás zastrašil. Přišel jako mírný a pokorný, a proto řekl: ‚Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vás občerstvím.‘ Pán Ježíš občerstvuje, nevylučuje, nevyhání; a z dobrého důvodu si vybral učedníky, kteří budou vykládat Boží vůli, shromáždí Boží lid, a nezapudí jej.“ (Ambrož, O pokání I)

„Máš-li kázat v kostele, nesnaž se vyvolat potlesk lidu, ale pláč. Slzy posluchačů jsou tvou chválou. Promluva presbytera má být kořeněna četbou Písma. Nechci tě při kázání slyšet deklamovat, řvát ani naprázdno tlachat. Chci, abys byl vzdělaným odborníkem na tajemství a svátosti tvého Boha. Odříkávat umně poskládaná slova, jako když bičem mrská, a tak si získávat obdiv nevzdělaného davu – to patří k trikům neznalých lidí. Nestydatý člověk často vysvětluje to, co neví, a když druhé přesvědčí, poznání si nárokuje sám pro sebe.“ (Jeroným, List 52, 8)

Jádro této knihy tvoří výběr nejstarších patristických textů týkajících se služby biskupů, kněží a jáhnů, počínaje Novým zákonem a pokračuje spisy apoštolských otců, apologetů a velkých církevních otců a spisovatelů 3. století – Klementa, Órigena, Tertuliána, Cypriána a dalších. Tyto úryvky jsou vždy uvozeny stručným představením daného autora a jeho nauky. Výběr patristických textů nikdy nemůže postihnout celou realitu kněžství ve starověkém světě, kde se střetávají kulturní kněžství pohanské, starozákonní i novozákonní. Již v této době však nacházíme jednomyslné stanovisko, že služba v církvi nemá původ v lidské iniciativě, ale že tvoří součást Božího vyvolení a plánu spásy.

Otázka po podobě církevní služby v prvních staletích církve, hledání smyslu textu či smyslu starodávných ustanovení vůbec se může posléze stát otázkou zasazenou do místa, času a okolností vlastní služby v církvi a hledáním vlastního povolání, vlastního životního stylu. A to je nakonec cíl, který si autor kladl při komponování následujících stran. K vlastnímu „archeologickému bádání“ nad starověkými křesťanskými texty chce přizvat i čtenáře a doufá, že i ten uprostřed hlíny a sutin nalezne tu a tam vzácný artefakt, ať už blyštivý, či poničený a zaprášený, který se stane prostředkem, skrze nějž zazáří nové světlo, nové pochopení, a vzplane nová vášeň pro službu Kristu a jeho církvi.

„A jako je Otcovou vůlí Ježíš Kristus, náš neoddělitelný život, jsou stejně tak i biskupové, ustanovení až na konec země, ve vůli Ježíše Krista. Proto je vhodné, abyste byli dále i nadále v jednotě s vůlí biskupa, což už ostatně jste. Vaše presbyterium, hodné toho jména i Boha, je v naprostém souladu s biskupem jako struny na kytaře. Proto vaše jednomyslnost a harmonická láska opěvuje Ježíše Krista. A všichni se jeden jako druhý staňte sborem, abyste dosáhli svornosti, souladu a jednomyslnosti, abyste přijali od Boha tón a jednohlasně zpívali Otci skrze Ježíše Krista, aby vás vyslyšel a z vašich dobrých skutků poznal, že jste údy jeho Syna. Je tedy záhodno, abyste žili v dokonalé jednotě, a tak vždy měli účast na Bohu.“

• Praha: Krystal OP, 2018, 256 s. ISBN 978-80-7575-033-4. Kniha je k dostání např. přímo v nakladatelství Krystal OP.

Il testo si presenta come una analisi al "Commento al Salmo 118" di sant'Ambrogio, finalizzata a spiegare il modo in cui si manifesta il mistero di Cristo nei sacramenti, nella vita liturgica e nella vita sociale dei fedeli, rivolgendo un'attenzione particolare anche al contesto socio-culturale del IV secolo.

• Si veda la descrizione sul Amazon…

Jak křesťané v prvních staletích slavili Vánoce, slavnost Narození Krista? Kde se tento svátek vzal a jaké bylo jeho poselství? Jak vypadalo kázání ve starověku? To vše osvětlují kázání svatého Augustina z 5. století, která předávají samotné jádro křesťanské zvěsti: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Augustinovy promluvy zůstávají dodnes inspirativní nejen pro kazatele, ale také pro každého, kdo chce proniknout hlouběji do tajemství Vánoc, které oslavují Kristův příchod na svět. Překlad Augustinových promluv na Narození a Zjevení Páně vychází v češtině vůbec poprvé. Zájemci o latinské znění Augustinových promluv je mohou paralelně sledovat např. pomocí textu přístupného na stránkách augustinus.it.

• Praha: Krystal OP, 2015. 296 stran. ISBN 978-80-87183-83-0

Církevní otcové nepřestávají svými spisy inspirovat ani dnešní teology, pastýře církve a ostatní, kteří se snaží pochopit, jak Kristův příběh předávat dnešnímu člověku. Předkládaná kniha si klade otázku, proč svatý Ambrož svůj monumentální Výklad 118. žalmu sepsal. Studiem nábožensko-kulturního kontextu a samotného spisu dospívá k závěru, že se jedná o mystagogický text, který má za pomoci duchovní exegeze Písma již pokřtěné křesťany dovést v životě ještě dále, aby se mohli Krista zahlédnout a poznat v různých skutečnostech vlastního života. Tyto způsoby Kristovy přítomnosti v současném světě jsou pak tematizovány. V českém prostředí se jedná o dosud nejobsáhlejší uvedení do Ambrožovy teologie a biblické exegeze.

• Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2015, 442 s. ISBN 978-80-7465-133-5.

Bylo to náročné, ale konečně to je venku:

Tajemství Krista označuje u církevních otců všechno to, co Bůh vykonal a nadále všemožným způsobem koná pro dobro a spásu člověka. Milánský biskup Ambrož, první ze západních učitelů církve, nachází toto Boží působení nejen v mnoha biblických událostech, ale také v životě církve a životě jednotlivého křesťana: „Kristus je pro nás vším.“ Kniha představuje tuto Ambrožovu teologii tajemství Krista. Součástí svazku je též stručný Ambrožův životopis a překlad souboru Ambrožových textů komentujících základní momenty Ježíšova života. 

• Praha : Krystal OP, 2015, 223 s. ISBN 978-80-87183-73-1
• Odkaz na preview (academia.edu)
• Odkaz na stránku nakladatelství, kde lze knihu zakoupit

Mají křesťané 21. století potřebu se bránit či obhajovat? Tato otázka prostupuje jako ústřední motiv prvním letošním číslem Mezinárodní katolické revue Communio (sv. 70), které právě vychází a které nese název Apologie a apologetika.

Již v editorialu jeho autor, David Vopřada, naznačuje, že dnešním úkolem je především promýšlet a pracovat na nové formě křesťanské apologetiky.

Úvodní článek kardinála Williama Levady, bývalého prefekta Kongregace pro nauku víry, předkládá několik základních prvků „nové apologetiky pro nové tisíciletí“, mezi nimiž zaujímá první místo zpozornění vůči kráse stvoření a rozvinutí schopnosti vnímat svět jako „svátost“.

Vincent Carraud, profesor dějin moderní filosofie na pařížské Sorbonně, popisuje a kriticky hodnotí zrod a nosné principy apologetiky 19. století a 20. století. Zatímco se tato forma obrany víry soustředila na rozumový důkaz, měl by současný apologeta čerpat spíše z patristické tradice, která jako určující horizont každé křesťanské obhajoby bere bláznovství kříže.

Francouzská historička Marie-Françoise Baslez, ukazuje, že reflexe o apologetice je výzvou nejen pro teology, nýbrž také pro dějepisce. Ve svém příspěvku se táže, v jaké míře přispěly obhajoby pronesené v dobách starověké církve obviněnými křesťany během vyšetřování a během procesu k rozvoji apologetických postupů.

Dva následující příspěvky dále rozšiřují pohled na celé téma tím, že otázku křesťanské apologetiky vnímají v korelaci s vybranými osobnostmi světové literatury: profesor francouzské literatury Pierre Glaudes se zaměřuje na dílo Leona Bloye, který na příkladu postav, jež vystupují v jeho povídkách, vykreslil podobenství Boží přítomnosti a prozřetelnosti. Mladý slovenský teolog Pavol Hrabovecký si zase všímá anglického spisovatele a novináře Gilberta K. Chestertona, jenž se svým vybroušeným intelektem, obrazotvorností a důrazem na životnost víry může stát nanejvýš inspirativním průvodcem, kráčejícím po boku těch, kdo se dnes ptají na důvody křesťanské víry.

V závěrečném článku se italský teolog Nicola Reali zabývá apologetikou z hlediska pastorace. Klíčem k četbě se pro něj stává koncilní pojem „aggiornamenta“, který má církev otevřít pro stále nové působení Ducha Svatého. Právě disponovanost vůči Duchu se tak stává podmínkou pro ryzí apologii novosti křesťanského poselství jakožto svědectví Kristu, živé a vtělené Pravdě.
MKR Communio č. 70 je možné získat v distribuční síti Karmelitánského nakladatelství.

→ Communio 70

čtvrtek 22. května 2014 v 19.30 hod., barokní refektář (vstup Jilská 7a)

Tématický okruh (cyklus): Rozpravy u dominikánů

Hosté: fr. Antonín Krasucki OP, P. David Vopřada a Martina Špinková, moderátor fr. Benedikt Mohelník OP

Každý lidský život jednou skončí. Říká se, že je to jediná skutečná jistota člověka. Vážně mluvit o smrti je těžké. Na jednu stranu jsme si na smrt jaksi zvykli. Vidíme ji ve filmech a ve zprávách, čteme o ni v novinách i v bulváru. To se nás ovšem osobně netýká. Když se však dozvíme o smrtelné nemoci někoho blízkého či jsme s takovou situací sami konfrontováni, všechno se mění. Umíme se pak podívat smrti do tváře?

Téma smrti je plné paradoxů. Medicínská technika smrti je dokonalá. Umění umírat chybí a nikdo mu neučí. Mnoho lidí si přeje zemřít bezbolestně a raději o tom ani nevědět. Křesťanská tradice se naopak modlí o vysvobození od nenadálé smrti. Co se děje po smrti člověka v jeho okolí? Ubývá smutečních rozloučení, zato v mnoha bytech lze vidět urnu s popelem někoho blízkého.

Jak doprovázet těžce nemocné a zvláště umírající? Příchod kněze se svátostí nemocných je pro mnohé stále ještě jistotou brzkého konce života. Jaký je vlastně postoj k umírání ve většinově ateistické společnosti? Na čem staví křesťané svou naději? Proč se tak rozvíjí hospicové hnutí?

Nad tématy se budeme zamýšlet z hlediska biblické teologie (fr. Antonín Krasucki OP), ve světle nejstarší křesťanské tradice (P. David Vopřada) a na základě zkušeností spoluzakladatelky domácího hospice Cesta domů (Martina Špinková).

V augustiniánském klášteře sv. Tomáše na Malé Straně se od 22. do 26. dubna 2014 koná již XVI. augustiniánský týden. Letošní téma zní „Sv. Augustin a vzdělání. Augustiniánská pedagogika“. Soubor přednášek a seminářů má přiblížit nejvýznamnější postavu západních církevních otců. Více viz web augustinánů. Středeční přednáška "Svatý Augustin a katecheze – jak správně učit?" se bude věnovat Augustinově spisu De catechizandis rudibus.

V době, kdy si celá církev připomíná padesáté výročí II. vatikánského koncilu (1963–1965), ohlásila revue Salve třídílný cyklus reflexí koncilních událostí. První číslo je nazvané „papežové a koncil“ a nahlíží na koncil pohledem jeho propojení s papežským úřadem.

Historik Tomáš Petráček je dvou studiích nejprve zasazuje svolání koncilu do historického rámce a zvláště do dějin moderního papežství, které jako by na sebe uvnitř katolicismu strhávalo veškerou pozornost a moc. Mnohým se zdálo, že koncil jako takový již nemá (zvláště po vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti) v církvi místo. O to větším překvapením svolání koncilu bylo. Dále se Petráček detailně zabývá samotným průběhem koncilu z pohledu účasti papežů (především Jana XXIII. a Pavla VI.) na něm.

Patristická studie Davida Vopřady Autorita koncilů starověké církve ukotvuje samu ideu ekumenického koncilu jak z historického, tak teologického pohledu a ukazuje, na jak bohatou tradici církve II. vatikánský koncil navazuje.

Radek Martinek analyzuje jednu z podstatných proměn papežství, jež se odehrála v souvislosti s koncilu, totiž jeho vizuální složku. Opouštění triumfalistické podoby papežství (tiára, nosítka atd.) je nahrazováno novými důrazy a symboly, o čemž svědčí i kroky papežů Jana Pavla II., Benedikta XVI. či Františka.

Asi nejvýraznějším plodem II. vatikánského koncilu byla liturgická reforma. Jedním z jejích otců byl pozdější biskup Annibale Bugnini, jemuž je věnována životopisná črta Radka Tichého.

Martin Kočí ve své závěrečné studii rozebírá komplikované cesty přijímání a interpretace II. vatikánského koncilu až do současnosti, které byly z pochopitelných důvodů dlážděny i postoji pokoncilních papežů.

Součástí čísla je také mezinárodní anketa mezi pamětníky koncilu, v níž jsou mj. obsaženy otázky týkající se vztahu papežství a koncilu. Mezi respondeny jsou M. karidnál Vlk, J. kardinál Meisner, K. Skalický, W. Bretschneider, H. Bortnowska, F. X. Halas, B. T. Viviano OP, J. Rybář SJ či M. Sievernich SJ.

Další chystané číslo revue Salve s tématem koncilu se bude týkat jeho teologických předchůdců ve francouzské „nové teologii“. Více na http://salve.op.cz.

Čtvrtek 27. března 2014 v 19.30 hod.
ísto konání: barokní refektář (vstup Jilská 7a)

fr. Antonín OP, P. David Vopřada a Barbora Spalová, sociální antropoložka, moderátor fr. Benedikt Mohelník OP

„Co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi,“ jsou slova Ježíše Krista adresována apoštolům, která se v církvi tradičně chápou jako ustanovení duchovní moci církevní hierarchie. Zamýšlel Kristus církev jako strukturovanou instituci, anebo by spíše měla být společenstvím, kde jsou všichni jako bratři a sestry?

Ve společné debatě se zastavíme u svědectví života prvotní církve, jak nám ho zaznamenávají spisy Nového zákona. Budeme si všímat proměn, kterými musela procházet starověká církev v době, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím. Jaké posuny to vyvolalo v chápání autority v církvi a jakým očekáváním zvenku musela církev čelit? Druhý vatikánský koncil se důkladně zabýval pojetím biskupské a kněžské služby, obnovil trvalé jáhenství a položil velký důraz na roli laiků v církvi. Promítlo se to do reálného života místní církve u nás a ovlivňuje koncilní učení fungování farností? Jaký model spolupráce kněží, jáhnů a laiků by byl ideální? Co přísluší každému z těchto stavů? Otázek je mnoho, ale umíme kvalifikovaně odpovědět alespoň na některé z nich?

• Dominikánská8

Čtvrtek 27. února 2014 v 19.30 hod. Tématický okruh (cyklus): Rozpravy u dominikánů
Místo konání: barokní refektář (vstup Jilská 7a)

Obrácení srdce a z něho vyplývající odpuštění hříchů je podstatným prvkem křesťanské víry. Přesto se v současnosti vědomí hříchu a tím i nutnosti obrácení vytrácí také u mnoha praktikujících křesťanů. Často se mluví o krizi svátosti smíření v katolické církvi. Naopak psychologové a psychiatři mají práce více než kdykoli dříve. Jaké jsou příčiny tohoto stavu? Mohou psychologické poradny nahradit zpovědnice? Nelpí církev zbytečně na něčem překonaném?

K debatnímu stolu zasednou: fr. Antonín Krasucki OP, patrolog P. David Vopřada, fr. Benedikt Mohelník OP a psycholog Jeroným Klimeš. Moderátorem bude fr. Filip Boháč OP.

V debatě se nejprve zaměříme na biblickou nauku a na nejstarší období dějin života církve. Připomeneme si, jak mluvil o hříchu a jeho odpuštění sám Ježíš a jak toto učení převedla do praxe prvotní církev, především apoštol Pavel. Ukážeme si, jak se formovala kající praxe ve starověké církvi a na co kladla důraz. Následně se pokusíme porozumět současné situaci a potřebám lidí dnešní doby, a to jak věřících, tak také nevěřících. Nemají někteří kněží sklon ve zpovědnici příliš „psychologizovat“? Může se psycholog vyjadřovat k tomu, zda je nějaké jednání hřích? Kdo vlastně může spáchané zlo odpustit a za jakých předpokladů? Na tyto a další otázky budeme společně hledat alespoň trochu uspokojivé odpovědi.

• Dominikánská8

  

Téma: O důležitosti rituálů, o iniciačních obřadech a o křtu

čtvrtek 24. října 2013 v 19.30 hod., barokní refektář (vstup Jilská 7a)

Tématický okruh (cyklus): Rozpravy u dominikánů

Křest je jednoduchým obřadem, jímž se člověk stává křesťanem a členem církve. Tento iniciační obřad je ve svých základních prvcích neměnný už po dvě tisíciletí. Znamená to, že lidé dobře rozumí jeho významu spontánně? Neztratil tento obřad svou působivost, jak by o tom mohl svědčit malý zájem o jeho přijetí?

Kromě toho Evropa už dávno není křesťanskou společností, což je příčinou ztráty rituálního rámce důležitých okamžiků lidského života. Potřebuje vůbec současný člověk, konečně vymaněný z magického chápání světa, pro svůj život rituály? Ale možná určité archetypy nelze jen tak jednoduše pomíjet. Jen dostávají nové formy. O problematice důležitosti obřadů a jejich přínosu či účincích budou účastníci debaty diskutovat z hlediska biblické teologie, v perspektivě života prvotní církve a na základě poznatků současné religionistiky.

Debatují Antonín Krasucki OP, David Vopřada a Martin Pehal. Moderuje Benedikt Mohelník OP.

Vstup volný

Zajímají vás počátky křesťanství? Co to jsou ti církevní otcové a k čemu může zájem o ně být?

Ve středu 23. října se koná přednáška Když bylo křesťanství ještě mladé, a to v Pardubicích na faře po večerní mši v 19.30 (tj. cca od 20.15), na níž se pravidelně scházívá Arciděkanské vysokoškolské společenství Pardubice. A předpokládám, že jste srdečně zváni.

O biřmování teologicky a prakticky

čtvrtek 16. května 2013 v 19.30 hod., barokní refektář (vstup Jilská 7a)

Biřmování je svátost křesťanské dospělosti, a proto ji přijímají mladí dospívající křesťané… Takto ji alespoň vnímá většina katolických věřících i pastýřů církve. Málokdo se pozastaví nad tím, že se svátost biřmování uděluje obvykle dlouho po prvním přijetí eucharistie, které by naopak mělo být vrcholem křesťanské iniciace. Má tato zaběhnutá praxe oporu v tradici církve? Lze ji považovat za správnou?

Je jistě pravdou, že tradiční pořadí svátostí křesťanské iniciace – křest, biřmování, eucharistie – bylo zachováváno po dlouhá staletí. Ke změně pořadí, které dnes většině laiků i pastýřů přijde zcela normální, ale také vedly dobré důvody. Církevní praxe se přece v řadě oblastí vyvíjí a přizpůsobuje. Možná nastal čas přizpůsobit udělování svátostí křesťanské iniciace novým podmínkám naší doby. S autorem knihy Pečeť daru Ducha svatého (nakl. Krystal OP, 2012) Benediktem Mohelníkem OP budou o svátosti biřmování debatovat teolog a autor duchovní literatury Mons. Aleš Opatrný, teolog Jan Houkal a odborník na patrologii David Vopřada. Večerem bude provázet redaktorka nakladatelství Krystal OP Eva Fuchsová.

Debatní večer bude jistě přínosný pro všechny, kdo se na přijetí svátosti biřmování připravují, pro ty, kdo k jejímu přijetí připravují jiné, a stejně tak pro ty, kdo tuto svátost přijali před lety či teprve nedávno.

vstup volný

4. neděle velikonoční C • Sk 13, 14. 43–52 • Žl 99 (100) • Zj 7, 9. 14b—17 • Jan 10, 27–39

Mé ovce slyší můj hlas._ Jaký je to hlas? Kde mu lze naslouchat? ... Slyším hlas toho, koho znám, kdo mi je povědomý. Nenaslouchám slovům cizince, osoby, jíž nelze důvěřovat. Ovce slyší hlas toho, koho znají. Ovce, o nichž Ježíš hovoří, slyší hlas Beránkův. Slyší to, co Beránek učí, ale především „slyší očima“ to, co pro ně Beránek vykonal. Hledí na toho, koho probodli, hledí na slávu, kterou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy, jehož Otec miluje (Jan 1, 14; 10, 12).

Znám je a ony jdou za mnou. Co znamená, že Pastýř zná své ovce? O pár veršů dříve v Janově evangeliu říká: znám své ovce a mé ovce znají mne, jako mě zná Otec a já znám Otce, a za své ovce dávám svůj život. Otec zná zcela zcela a dokonale Syna, protože se mu zcela dal, zrodil jej ve věčnosti, takže boží Syn je „Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha“. Otec se Synu zcela dal a Syn se zcela odevzdal Otci – protože jej zná. Ježíš říká, že zná své ovce, protože za ně dal svůj život. Poznání se zde zakládá nikoli na načerpání znalosti druhého ku vlastnímu prospěchu, nýbrž k poznání druhému přicházíme, když se mu darujeme, nikoli když bereme. Kristus nás zná, a to je nám zárukou, že se za nás vydal a my v jediném „dnes“ božího vydání za nás můžeme důvěřovat zaslíbení, které dává:

Dávám jim věčný život. Nedává jen svůj pozemský život, ten, který našel svůj konec na kříži. Dává věčný život. Dává svůj věčný život. Není to věčný život „jen tak“, je to ten věčný život, který Ježíš získal svou smrtí a vzkříšením. Je ten věčný život, v němž nás Kristus vyvádí z hrobu stejně jako z hrobu vyvedl Adama a Evu a spolu s nimi celé lidské pokolení. Vede je za ruku, proto může říci:

Nezahynou na věky a nikdo mi je nevytrhne z ruky. A proto: Kdo nás odloučí od Kristovy lásky (Řím 8, 35)? Nic totiž není tak velkého jako právě on a jeho láska, láska, kterou mu dal Otec, vše, které mu dal Otec:

Můj otec, který mi je dal, je větší než všichni. Otec je větší než všechno ostatní, než každý z mých protivníků, než každý z mých problémů. Řešení snad nemusí být rychlé a jednoduché – Kristus nikdy svým učedníkům neslíbil, že nebudou trpět – slyšíce Kristův hlas však můžeme důvěřovat ve vedení jeho ruky, z níž nás nic nemůže vytrhnout, a v jeho slovo, že Otec je větší než to, co můžeme kolem pozorovat. Otec je větší i než lecjaký zmatek, který nalézáme ve vlastním nitru. A tento Otec je nablízku, je nablízku člověku v Kristu v každé době. Proto Ježíš říká: Mé ovce slyší můj hlas. Jaký je to hlas? Hospodinův hlas nad vodami, Bůh slávy hřímá, Hospodin nad spoustami vod (Žl 29, 3). Ten Bůh, který je větší než všichni.

Já a Otec jedno jsme. Synova láska není menší než láska boží. Ježíšova láska k němu je tatáž: není menší než on. Právě proto nás nic nemůže skolit: Ježíšova láska, ta, kterou dal, je větší než všichni. Beránkovo poznání ovcí, za něž dává svůj život, je větší než všichni a všechno, i to, co ti právě přichází na mysl. A protože je Bůh větší, lze jej chválit navzdory jakýmkoli okolnostem:

Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá věrnost (Žl 99 [100], 5). Proto se s nadějí povzbuďme, chvalme Boha za vše dobré, upínejme svou naději k věčnosti jeho milosrdenství, které je oním věčným životem, který nám byl darován, a který do nás Kristus dotykem svých probodených rukou vlévá, když nás vyvádí z hrobů. Beránek spasil ovce: Kristus Pán nevinný s hříšníky smířil Otce. Je po boji (velikonoční sekvence).

Nové číslo revue Salve (4/2012) nese název Utrpení Boha. Zdánlivě zcela teoretické teologické téma však na stránkách časopisu ožívá jakožto problém, který se dotýká základních otázek křesťanské víry, a je proto i křesťanskému životu blíž, než by se zdálo.

Biblický rozměr ideje Boha podléhajícího emocím, a tedy i utrpení, podává ve své starozákonní studii Marie J. Pitterová OP. Vhled do patristické doby, zaměřený na základní výpovědi na téma utrpení Boha od Órigena, podává David Vopřada. Syntetizující popis moderních teologických koncepcí obhajujících v různé míře myšlenku Božího utrpení, konfrontovaných s učením Tomáše Akvinského, obsahuje studie Gillesa Emeryho OP.

Téma Božího utrpení se úzce dotýká samotných základů křesťanských dogmat, především trojičních. Boží netrpnost podle učení magisteria proto pojímá ve svém přehledu Štěpán M. Filip OP. O teologických aspektech utrpení hovoří v rozhovoru i morální teolog Albert-Peter Rethmann. Pastoračně zaměřený pohled podává Pierre Descouvemont, téma viděné pohledem světců zpracovává Krzysztof Olaf Charamsa. Základní ambici čísla shrnuje Dominik kardinál Duka OP ve svém editorialu, kde čtenářům přeje, „aby poznali, že teologická témata nejsou oddělena od skutečného života ve víře a že téma utrpení Boha je v konečném důsledku tématem nekonečné lásky Boha k lidem, na niž by měl každý člověk celým svým životem odpovídat“.

Obrazový doprovod čísla tentokrát tvoří ukázky z cyklu kreseb Oxymorón (od 2011) autorské dvojice mladých výrazných umělců Davida Böhma a Jiřího Franty. Součástí čísla je i přehled článků za rok 2012. Více na http://salve.op.cz. (Martin Bedřich)

Převzato z apha.cz.

V Česku se objeví koryfej polské patrologie, prof. Marek Starowieyski, kněz varšavské arcidiecéze, jehož jsem mohl na římském Augustinianu poznat jako skutečně vzácného člověka. Myslím, že by neměly uniknout pozornosti dvě jeho přednášky, na něž odkazuje revue Parrésia.

Cyrilometodějská teologická fakulta UP v Olomouci ve spolupráci s edicí Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu (nakl. Pavel Mervart) vás zvou na přednášku prof. Marka Starowieyského „Starověcí autoři křesťanského Orientu“, která bude proslovena v úterý 9. dubna 2013, 17.00 hod., CMTF UP, Univerzitní 22, učebna U11, 3. patro.

Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna a edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu (nakl. Pavel Mervart) vás zvou na přednášku prof. Marka Starowieyského **„Starověcí autoři křesťanského Orientu“**, která bude proslovena ve čtvrtek 11. dubna 2013 od 16.00 hod. v Klementinu v učebně č. dv. 210 (vchod B2 – z průjezdu mezi Mariánským náměstím a Klementinem, 1. patro, vzdělávací centrum NK ČR).
Obě akce jsou spojeny s prezentací českého překladu knihy Slovník raněkřesťanské literatury Východu: arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura (Červený Kostelec 2012).

Marina Molin Pradel ve článku pro L’Osservatore Romano (13. 10. 2012, s. 4) popisuje objev nových Órigenových homilií.

Tehdy „se stalo slovo Hospodinovo k Jeremiášovi, synu Chilkijášovu, z kněží v Anatótu“ (srov. Jer 1,1-2) za toho a onoho judského krále. Avšak nyní „stalo se slovo Boží“, slovo, které se doposud neobrátilo k prorokům, „k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti“ (Lk 3,2). Neboť víru přijme „mnoho dětí bude osamělé, více než té, která má muže,“ (srov. Gal 4,27; Iz 54,1), a proto se „stalo slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti“.

Všimni si, že má věta silnější význam, chápe-li se slovo „poušť“ v duchovním významu a nejen ve významu doslovném a prostém. Ten, kdo káže „na poušti“, marní nadarmo svůj hlas, protože tam není nikdo, kdo by ho slyšel. Kristův předchůdce, „hlas volajícího na poušti“ hlásá na poušti duše, že nemá pokoje. Nejen tehdy, ale i dnes je Jan „svíce hořící a zářící“ (Jan 5,35), která přichází „aby hlásal křest pokání na odpuštění hříchů“. Po něm přichází „pravé světlo“ (Jan 1,9) a lampa sama praví: „On musí růst, já však se menšit.“ (Jan 3,30) Boží Slovo se tedy káže „na poušti“ a šíří se „v celém okolí Jordánu“. Kudy všude vlastně musel Křitel chodit, když ne kolem Jordánu, aby postrkoval ke koupeli ve vodě všechny, kdo chtěli konat pokání? ...

U proroka Izajáše nacházíme již citovaný starozákonní text: „Hlas volajícího: «Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!»“ (Iz 40,3). Hospodin chce ve vás najít cestu, aby mohl vstoupit do vašich duší a dokončit svou pouť. Připravte tedy pro něj stezku, o níž je psáno „vyrovnejte na pustině silnici“.

„Hlas volajícího na poušti.“ To je hlas, který volá: „Připravte cestu!“ Uši nejprve zaslechnou hlas, a teprve po hlase, nebo lépe spolu s hlasem, slovo, které pronikne sluch. Takto Jan hlásá Krista.

Podívejme se, co hlas ohlašuje ohledně Slova. Říká: „Připravte cestu Pánu.“ Jakou pěšinu máme Pánu připravit? Jedná se snad o cestu v materiálním smyslu? Copak Boží slovo může jít po takové silnici? Nebo je spíš třeba připravit Pánu vnitřní cestu a připravit ve svém srdci přímé a rovné cesty? Po takové silnici přichází Slovo Boží, které se ujímá svého místa v srdci člověka, který je schopný jej přijmout.

Obrovské je srdce člověka, prostorné, vždy schopné Slovo přijímat, pokud je čisté. Chceš poznat svou velikost a svou rozsáhlost? Zachovávej rozměr božských poznání, které obsahuje. A srdce ti říká: „On mi dal pravé poznání toho, co je, abych znal uspořádání vesmíru a působení živlů, počátek, konec a střed časů, střídání slunovratů a proměny ročních dob, koloběhy roku a postavení hvězd, povahu živočichů a pudy šelem, sílu duchů i myšlení lidí, rozmanitost rostlin a léčivou moc kořenů.“ (Mdr 7,17–20) Vidíš tedy, že srdce člověka není vůbec malé, když obsahuje tolik věcí. Musíš se nad jeho velikostí zamýšlet, ne podle jeho fyzických rozměrů, ale podle možnosti jeho chápání, které je schopné pojmout poznání tolika skutečností.

Aby se mi i prostým lidem povedlo ukázat velkolepost lidského srdce, vezmu si několik příkladů z každodenního života. Kolik jen bylo měst, která jsme ve svém životě navštívili a všechny je uchováváme ve svém duchu – jak vypadala, kde se nachází náměstí, hradby, veřejné budovy, to vše zůstává v našem srdci. Silnice, po které jsme cestovali, zůstává nakreslená a nečrtnutá v naší paměti. Ve své tiché mysli je zachováno i moře, po kterém jsme se plavili. Jak jsem vám řekl, srdce člověka není vůbec malé, pokud dokáže obsáhnout toto všechno. A pokud není tak malé, když se do něj schovají všechny tyto věci, lze v něm bez problémů připravit cestu Pánu a narýsovat přímou stezku tak, že po ní Slovo a Boží Moudrost mohou přijít.

Připravte pěšinu pro Hospodina, chovejte se ctnostně, vyrovnejte cestičky dobrým jednáním tak, aby Slovo Boží do vás nalezlo cestu bez překážek a přineslo vám tak poznání tajemství a svého příchodu, „jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen“ (1 Pt 4,11).

Orig. cLc 21, 2, 2-7.

Órigenés (185–254) je bezesporu jednou z nejvýznamnějších postav církve celého starověku. Jako nikdo jiný ovlivnil křesťanské myšlení. Známý je jeho vřelý vztah k Písmu, které vykládal alegorickou metodou, jak je poznat i z naší ukázky. Bibli obrazně považoval za vtělení Božího Slova do písmen. Narodil se v Alexandrii v křesťanské rodině, jeho otec podstoupil roku 202 mučednictví. Ve věku 18 let dostal Órigenés za úkol vést vzdělávání katechumenů v alexandrijské církevní obci. Až do roku 230 vyučuje v Alexandrii, píše knihy a podniká cesty po světě. Roku 230 však dochází ke sporu s alexandrijským biskupem Démetriem, především kvůli Órigenovu kněžskému svěcení, které obdržel v Palestině, ale také kvůli závisti, kterou způsobuje množství jeho spisů (víme, že celkem napsal asi 2000 knih!). Odchází tedy do exilu do Césareje v Palestině, kde založil novou školu. Za Deciova pronásledování v r. 249 byl uvězněn a mučen, krátce nato umírá, nejspíše v Týru.

• Pracovní překlad a poznámka byly původně připraveny pro server cho.cz. Byl však také (bez mého vědomí) publikován v časopise Nový čs. zápas 50/2005.

Sermo in honorem S. Ambrosii episcopi et ecclesiae doctoris die VII Decembris anni MMX in Pontificio Collegio Nepomuceno habita in lingua valde vulgari, erroribus utique non carens:

Ecclesia celebrat festum Sancti Ambrosii, unius de quattuor patrum magnorum Occidentis, episcopi Mediolanensis, qui et doctor mellifluus vocatur. Natus est Augustae Treverorum in Belgica, hodierna Germania, circa annum trecentesimum quadragesimum e familia romana. Postea Romae studiis incubuit et studuit; domum eius paternam invenire potestis iuxta Plateam Testudinum quae Piazza delle Tartarughe italice vocatur ubi et ecclesia ei dedicata, S. Ambrosii de Maxima, erecta est. Anno trecentesimo septuagesimo consularis Liguriae et Aemiliae factus, anno trecentesimo septuagesimo quarto autem episcopus ecclesiae Mediolanensis electus est, ordinatus die septimo Decembris.

In ministerio suo episcopali caritatem maxime exercuit in omnes, verus pastor et doctor fidelium ac clericorum suorum factus. Disciplinam ecclesiasticam tutatus est, rectae fidei Catholicae doctrinam verbo, scriptis et opere acriter praesertim contra Arrianos defendit. Hymnorum cantum in liturgiam Mediolanensem induxit, carmina ista ille conficiens, quos quoque nos in officio divino diebus nostris utimur, exempli gratia celeberrimum hymnum Aeterne rerum conditor. Plura scripta theologica, exegetica et ascetica composuit, cuius viginti sex volumina in bibliotheca mea magnum spatium occupant. Ambrosius obiit sabbato sancto, die quarto Aprilis anni trecentesimi nonagesimi septimi.

Cum Ambrosio — hoc est non solum cum scriptis eius sed etiam cum persona eius quae in istis abscondita est — annos aliquos commoratus sum: operam eius ac vitam non solum volo cognoscere, sed ille praesul praedicator et magister mihi factus est, exemplar pastoris secundum cor Christi pastoris, de quo audivimus ex Isaia propheta: "sicut pastor gregem suum pascet, in brachio suo congregabit agnos et in sinu suo levabit, fetas ipse portabit".

Audiamus pauca verba quae Ambrosius praedicavit plebi dei ante Nativitatis Domini festum, hieme per dies tenebrosos quae in commentario suo super psalmum centesimum octavum decimum legimus:

Lucerna pedibus meis verbum tuum domine. Sequamur ergo lucernam hanc sicut lucernam et sicut nocte ambulemus ad lumen. Praefer tibi lucernam quam propheta monstravit, vide quo debeas transferre vestigium, contuere ubi pedem ponas mentis internae. Tabernaculum enim testimonii corpus hoc nostrum est, in quo Christus advenit per amplius et perfectius tabernaculum, sicut scriptum est, ut per sanguinem suum intret in sancta et conscientiam nostram ab omni opere mortuorum et labe mundet, quo in corporibus nostris lucernarum modo luceat nostrarum lux clara virtutum. Istae sunt lucernae ardentes, quae die ac nocte in templo dei lucent. Si templum dei in corpore tuo servas, si membra tua membra sunt Christi, lucent virtutes tuae, quas nullus extinguit, nisi eas tuum crimen extinxerit. Hoc lumine castae mentis et piae devotionis sollemnitatis nostrae festum Nativitatis Domini resplendeat.

 Iam surgit hora tertia

Hodiny, které se zastavily již hodně dávno, ukazovaly za pět minut jedenáct._

Vzhledem k povaze mého studia mi nemohla uniknout určitá proximita mezi velikány západní civilizace, které ovšem od sebe dělí více než 1500 let – sv. Ambrožem milánským a Michalem Medvědem, zvaným Medvídek Pú či zkrátka Pú. Hledáme-li zdroje obnovy duchovního života, pak se v posledních letech církev přiklání také k tradicím, které podávají zdravou nauku. Rozhodl jsem se blíže prozkoumat, kterak lze nalézt púovské motivy u sv. Ambrože a naopak, k čemuž mě inspirovala jedna příhoda z Paulinova životopisu milánského biskupa, o němž píše, že když byl ještě dítětem, vlétávaly včely do jeho úst a zase z nich vylétaly – údajně na znamení nebeského daru, který mu již tehdy byl dán. Kéž tedy ten, který je dárcem nebeských darů, obdaruje i mé prsty, když se rozepisují o jeho tajemství...

Ambrožův slovník dotýkající se Stokorcového lesa

Včely. Ambrož se zabývá včelstvem nejvíce během svého výkladu stvoření létavců v hymnu na stvoření. Na včelách jej nejvíce fascinuje skutečnost, že vytvářejí jediné společenství, které lze přirovnat k dokonalému společenství křesťanů žijících panenským životem. Mají vše společné – dům, teritorium, námahu, pokrm, činnost, společně užívají věcí a mají z nich užitek, společně létají. Krom toho mají společné potomstvo – v čemž jsou obrazem panenského zrození Krista. Latinské slovo apis, včela, je neutrum, a Ambrož je proto považuje za vskutku panensky neporušené, kterážto skutečnost kontrastuje s množstvím jejich potomstva, které sbírají svými sosáčky z listů a květů. Samy se tedy neživí pylem ani medem, nýbrž rosou. Ač vládnou žihadlem, nepoužívají je nikdy z pomsty. Následují tak zákona přírody, který není zapsán písmeny, ale samým způsobem jejich života, podle něhož ti, kteří mají největší schopnost a sílu, jsou při trestání shovívavější. Orientují se po čichu, takže jsou schopny rozeznat, kde rostou květy v zahradách, kde loukou protéká potok, kde voní břehy. První z těchto míst je podle Ambrože místem šťastného mládí, druhé cvičištěm vojínů, třetí místem odpočinku. Ambrož pak připomíná Písmo: Jdi ke včele a pouč se, jak užitečná a vážená je dělnice (Př 6,8 LXX). Její pracovitost je příkladem pro člověka, plod její práce si žádají všichni – ať již obyčejní lidé či králové. Navzdory sladkosti jejich medu je sladkostí svého zpěvu předčí cikády, přesto včelí „zpěv“ napodobují i lidé, když troubí na dechové nástroje, zvláště trubku.

Med je v Ambrožově teologii častokráte zmiňovaným produktem a zaujímá místo velmi významné; v jeho spisech se objevuje více než 130×. Nejprve jej pojímá jak plod včelí práce: včelího medu si člověk nežádá jen pro chuť samotnou, ale i proto, že prospívá zdraví – ulevuje bolavému krku , léčí rány , je lékem i na vnitřní vředy, i padlé části duše uzdraví lépe než nejostřejší řez. Med je jedním z atributů Immanele, Spasitele, který má přijít, je znamením sladkosti, po níž se pozná země zaslíbená, ráje coby místa, kde byl pohřben Kristus a kam vstoupil křesťan při svém křtu, země vzkříšení, kterou Bůh slíbil našim otcům, jež bude skýtat sladkost života, milost radosti, zář slávy a jejímž prvním dědicem je prvorozený Boží syn, Ježíš Kristus. Po plástvích medu poznává duše svého Ženicha. K medu jsou přirovnávány boží soudy i hlásání evangelia, o němž Ambrož praví, že „je to opravdu dobrá plástev, kterou pojídá církev, kterou naplnili proroci duchovní plodností jako včely vůní medu.“ . Med kane i z úst kazatelových, když pronáší slovo boží, které je jako med a plástev, jehož sladkost se velmi zlehka snáší jako sníh.

Skutečného medu si však člověk nemá dopřávat příliš, aby jej nevyvrhl. Med včel potěší v určitou hodinu, avšak jeho chuť brzy pomine – a vnitřnosti mnohých začnou pociťovat nedostatek. Avšak v duchovním smyslu duše spravedlivých sají med ze skály a olej z nejpevnější skály. „Nevěsta Kristova otvírá svá ústa vstříc svému Snoubenci a vnímá jeho nařízení,“ případně jej samého – Slovo , které je sladší než med, a pronáší jej i církev. Med je potravou i největších asketů, jako byl Jan Křtitel. V ústech, kde se děje nepravost, nemůže být sladkost; mít med v ústech znamená nezlořečit těm, kdo nám zlořečí, ale přinášet požehnání. Stejně jako je potřeba ochraňovat zásoby medu, je zapotřebí také ochraňovat plody svátostí tak, aby nebylo pokaženy špatným životem.

Medvěd to již ovšem v Ambrožově symbolice nemá lehké – představuje si jej především jako zákeřnou šelmu, která ve slabosti či v depresi požírá pilné mravence. Silově si však nevede také nijak dobře, protože ho dokáže pořádně potrápit vůl či přemoci leopard .

Osel. Jednou z psychologicky nejsilnějších postav Milneova Púa tvoří osel Ijáček. Ani ten nenachází u Ambrože pochopení – je považován za zvíře líné, které se stává častou kořistí šelem, protože má „delší vedení“, totiž pomalejší smysly, a člověku jej v žádném případě nedává za příklad. Dále jej pak zmiňuje již jen tam, kde popisuje sílu Samsonovu, který oslí čelistí ubil tisíc mužů, kterážto událost jej však velmi zaujala, neboť ji zmiňuje hned dvakrát.
Vepř – prase – prasátko. Ještě hůře by si vedlo prasátko. Ambrož mnohokrát zmiňuje evangelní příběh, v němž Ježíš vyhoví prosbě démonů, aby je neposílal do primordiální propasti temnot, ale pošle je do vepřů. Hlava vepře je na posměch vystavena po dobytí Jeruzaléma v chrámu. Křesťan si má dávat pozor, aby neroztruboval před sebou boží tajemství, či je nepřijímal nehodně, protože to je, jako by házel perly před vepře. Stejný obraz pak stihne padlou pannu. Prasátka jsou pro Ambrože výstražným příkladem těm, kteří žijí nečistým způsobem života, kteří se nechávají unášet chvilkovými nápady, kteří však, protože se zabývají věci nízkými, utonou ve vodách; kdyby takto nežili, nikdy by nad nimi nezískal moc ďábel. Naopak k vepři je přirovnán ten, který svým způsobem života přímo ďábla vyzývá, aby se v něm usídlil – totiž když slova z jeho úst plynou jak na běžícím pásu, nikomu není schopen pomoci, nechává se svést prázdnou „filosofií“ apod.

Tygr. Ani tygr si nevydobyl výrazné místo na slunci Ambrožova pozorování. Je pouze zmiňován mezi páry zvířat stvořenými šestého dne a nadanými množit se a je uváděn jako příklad divoké šelmy. Stává se však také dokladem boží moudrosti, která dává některým zvířatům krátký a jiným dlouhý a úzký krk, podle potravy, kterou se živí.

Balónek je předmětem, který Ambrož opomíjí. Nejvíce se mu však podobají kule, které bojovníci házejí na nepřítele při dobývání Jeruzaléma – ty ovšem mají k něčemu tak poetickému, jako je balónek, hodně daleko.

Králíčka, Klokanici i Klokánka potkal osud ještě horší než balónek. Nevyskytují se.

Stokorcový les A. A. Milnea

Ačkoli Pú a jeho přátelé žijí ve Stokorcovém lese, který již svou idylou vnucuje představu, že je předznamenáním budoucího věku, přesto jejich situace vyžaduje spásný zásah. Zvířátka mají své problémy, které podle některých odborníků nejsou léčeny, jak tvrdí studie pediatrů z univerzity v Halifaxu. Nesouhlasíme s názorem těchto lékařů, kteří Púovi doporučují slabé dávky stimulantů a Ijáčkovi „nějaké antidepresivum“, ani s těmi, kteří se některých zvířat chtějí zbavit z důvodů náboženských.

Úloha medu v myšlení medvídka Pú. Med má pro medvídka Pú v životě zásadní místo – můžeme tvrdit, že z mnoha nepřímých narážek zaujímá pozici, která v životě křesťana náleží božímu slovu. Myslí na ně hned, jak se probudí („Pú, na co myslíš, když se ráno probudíš?“ „Na to, co bude dobrého k snídani“), zaobírá se jím i přes den („V jedenáct dopoledne si Pú vždycky dával něco menšího“), výrazně přispívá k tomu, aby Pú dosáhl dokonalé podoby (dokonalým tvarem je samozřejmě koule). Obdarovává jím své přátele, je pro něj radostí. Včely, které med produkují, jsou jeho „protivníkem“, podobně, jako jsou svatopisci „protivníkem“ teologovým, když se snaží dopátrat smyslu jejich slov. Přesto medvědovo úsilí neustává a snaží se k včelímu medu dostat, a to i velmi kreativním způsobem, nenechaje se odbýt zdánlivými neúspěchy, když padá dolů z větve na větev. Pú ví, že med je mu skutečným pramenem života. Tvoří i součást liturgie Stokorcového lesa, kterou představují především oslavy narozenin. Obrovským problémem je vyprázdněný hrnek medu, který dostane k narozeninám spolu s prasklým balónkem od Prasátka Ijáček, jako by se chtělo naznačit, že vyprázdněné boží slovo, obsah zbavený ducha (pneuma) skutečnou radost nepřináší – avšak i zde se ukáže síla Slova, které není obsaženo pouze v liteře, když přátelská láska – pravý projev Ducha – přináší oslu útěchu.

Úloha společenství ve Stokorcovém lese. Právě společné slavení vnáší řád a jednotu do jinak rozmanitého osazenstva lesa – dokonce i medvěd, prasátko, osel, tygr, sova, králík, klokani a člověk mohou podniknout velké dobrodružství, vydat se společně na cestu – a objevit třeba severní tyčnu. Představují veskrze animales ludentes v představách H. Rahnera, když prvek rozradostněného veselí je spojen s vážností osobitostem jejich vlastní a prožívají svůj život s obrovskou vitalitou, která není podmíněna nutností a povinností, z čehož by měl jistě radost náš Ambrož i sv. Augustin, pro něž svaté otium, spojené s kontemplací Slova, bylo jedním ze základních prvků křesťanského života, po němž vždy toužili. Jaký smysl by jinak měla hra s klacíky házenými z mostku či Tygrovy rozveselené výstupy? Nejde o bezbřehé veselí, vždyť Púa s Prasátkem velmi zajímají a tíží problémy jejich přátel, například Ijáčka, když zjistí, v jakých podmínkách žijí, a – velmi nešťastně – se pokusí postavit mu domov? Právě domov představuje jakési těžiště, z něhož zároveň vycházejí, v němž žijí a nacházejí vzájemné přijetí, a zároveň s eschatologickým napětím očekávají, až se jim dostane domova v plnosti.

Krátký závěr

Především symbolika medu (symbolika božího slova) a včel (harmonické společenství panenských bytostí) spojuje Ambrože a Milneova Púa. Vnímavý čtenář by jistě našel i mnoho dalších paralel a snad by, podobně jako já, došel k závěru, že rozdíly v pohledu na typologii některých zvířat nejsou zásadní, nýbrž opravdu marginální. Mohu tedy s přáním brzkého slavení narození Slova čtenářům Brázdy přát alespoň tolik radosti z jeho přítomnosti, kolik jí má Pú, když si po probuzení vybaví, co bude mít dnes k snídani...

Kvůli technickým problémům jsem musel vypustit veškeré odkazy na Ambrožova díla. Zájemce o tuto problematiku mohu odkázat buď na časopis Brázda 1/2006-7, kde byl článek publikován, nebo si o celý text napište, rád jej pošlu.